Magičtí (oba díly ✅)

27. Uč se

„Musíš se soustředit."

Ta věta (a jí podobné) už lezla Káfsi krkem. To se jim to říká, pomyslela si otráveně, když po snad sto padesáté nevykřesala z dlaně více než pár jisker. Nyní Káfsi seděla pod stromem a přemítala o svých neúspěších.

Proč nikdo nechápe, že s tou magií nechci mít nic společného? Já jenom chci být normální, pomyslela si trpce. Poté se podívala za Alexanderem, jak společně s Nero piloval své „techniky". Káfsi netušila, jak dlouho o svém magickém nadání věděl, ale s jistotou mohla prohlásit, že byl již nyní tisíckrát lepší než ona. Všichni byli lepší než ona.

Nemělo by to být naopak? odfrkla Káfsi v duchu. Já jsem tady přeci ten hrdina. To JÁ jsem našla boha, takže mně by to teda mělo jít, ne? Kouknu a vidím. Zatraceně, kouknu a vidím! Tak jak je možný, že jsem tady úplně k ničemu?

Káfsi znovu máchla rukou a z prstů jí vyskočilo pár jisker. Žádný strážce se však na svět nechystal. Žádná tlapka, či ploutev. Žádný čumáček, nebo zobáček. Nic, co by jen zdánlivě připomínalo duševní zvířátko. Káfsi frustrovaně zaklonila hlavu a opřela si záda o kůru stromu. Vnímala větřík, jak ji hladí po tváři a slastně zavřela oči. Spánek, přesně to potřebuje. Vyspí se a bude líp. Její idea odpočinku však skončila dříve, než mohla vůbec začít.

„Dokázal jsi to!" prořízl vzduch nadšený hlas.

„C-co je?!" zamumlala Káfsi a znaveně otevřela oči.

„On to dokázal!" zopakovala Nero nadšeně. „Dokázal!"

„Počkat... co?" pokračovala Káfsi podrážděně a promnula si oči, jestli ji náhodou nešálí zrak. Vedle ohromného Alexandera stál ještě ohromnější zářivě zelený medvěd.

„Skvělá práce," řekl Voithó s úsměvem a poplácal Alexandera po zádech jako by to bylo přerostlé štěně.

„Ale, ale, ale jak?" zaváhala Káfsi a nedůvěřivě se rozhlédla kolem. Je tu snad nějaké mrtvé dítě, o kterém nevím?

Alexander jí na to neodpovídal a jen se na ni pitomě usmíval. To Káfsi štvalo ještě víc.

„Prostě se to stalo," řekla Nero.

„Stalo," zopakoval Alexander potěšeně. „Stalo. Se. To."

Úžasné. Báječné, pomyslela si Káfsi kysele. Fenomenální. Právě mě v magii předběhl člověk se slovní zásobou okurky. Jde snad ještě klesnout o něco níž? Káfsi se ohlédla a spatřila, jak o kus dál stojí Hádés a pozoruje je. Vypadal ztrápeně.

Co to s ním jenom je, pomyslela si při pohledu na jeho smutný výraz. Má mít radost, ne? Další Magický objevil svého strážce, jsme zase o krok blíž vrácení bohů na Olymp, ne? Jenže Hádův výraz nevypadal jako ten, který má člověk, když se po veškerém trápení konečně dívá do cílové rovinky. V očích se mu zračil smutek a jeho kůže se v tu chvíli zdála být ještě bledší než obvykle. Káfsi se rozhodla potlačit svůj vztek i svou neskutečnou frustraci z neúspěchu a vydala se k němu. Hádés samozřejmě zpozoroval, že se k němu blíží, ale nijak na to nereagoval. Jen stále zíral do dálky, jako by byl duchem nepřítomný.

„Můžu vědět, na co myslíš?" zazubila se na něj Káfsi.

Žádná odpověď. Stále jen ten stejný nezaujatý a nevýslovně smutný výraz.

„Háčko, jestli tě něco trápí, tak to chci vědět," řekla Káfsi opatrně a položila mu ruku na rameno.

„O nic nejde," řekl a setřásl ze sebe její dlaň. „Jde vám to skvěle. Opravdu. Jen... Potřebuji být chvíli sám, to je celé," dodal. S těmito slovy se otočil a odkráčel pryč.