Magičtí (oba díly ✅)

12. Boží setkání

Přiložené audio inspirovalo celou "boží" zápletku s vězením. Menší varování: pokud si ho pustíte ke čtení, jeho název vám vyspoileruje jinak překvapivého hosta. :)

Káfsi s Hádem nechali koně v Delfách a dále šli po svých. Podle Háda to bylo nutné, ale Káfsi tomuto rozhodnutí stále nerozuměla. Koně přeci znamenali rychlý transport z místa na místo a přesně to v tuto chvíli potřebovali, ne? Hádés byl však rozhodnutý, že od této chvíle musí jít dále jedině pěšky.

„Koně jsou darem od bohů", parodovala Káfsi jeho hlas v duchu. „A ti jsou od této chvíle všechno jen ne přátelští," ušklíbla se. Co to má jako znamenat? Co by nám asi tak koně mohli udělat? Káfsi v duchu zuřila, ale snažila se, aby to na ní nešlo poznat. Taky nám ta ženská mohla dát něco k snědku, pokračovala rozmrzele a vzala si do dlaně ten podivný rádoby kompas. Kéž by tohle dokázalo najít taky nějakou mňamku, pomyslela si smutně při pohledu na přívěsek a najednou ucítila, jak se jí něco obtáhlo kolem nohy.

„Co to," stihla ze sebe vysoukat, než se celý svět otočil vzhůru nohama. Laso, které bylo obtočené kolem jejího kotníku, Káfsi neskutečným způsobem pálilo a ona tak měla pocit, že ten provaz musí být v jednom ohni. Ve velice nepříjemném, pro ni nepřirozeném a cizím, ohni.

„Ehm, mohl bys mi, prosím, pomoct?" obrátila se na Háda a oběma rukama si držela šaty, aby jí nesklouzly až k hlavě. To poslední, co potřebovala bylo ukazovat zde své choulostivé partie. Jakmile to však Káfsi dořekla, vyšlo z lesa několik vojáků v čele s...

„To snad není možný," vyhrkla Káfsi nevěřícně. Tu lesklou přilbu s černým chocholem by poznala kdekoli.

„Zdravím tě, sestřičko," pronesl Fóvos kysele a ušklíbl se. „Kampak ses to vydala? Způsobila jsi nám dost problémů, víš o tom?"

Pořád stejný pitomec, pomyslela si Káfsi otráveně a pokusila se zvednout hlavu, aby ji neměla pořád jen kolmo k zemi. Začínalo se jí totiž dělat nevolno.

„Koukám, že sis našla nového přítele," řekl Fóvos slizce a změřil si Háda pobaveným pohledem. „Ten Sophiasův kluk ti už nestačil?"

„Bude moudřejší, když nám půjdete z cesty," prohlásil Hádés klidně.

„Cože?" zasmál se Fóvos. „Ty se mi snad snažíš rozkazovat?!" vyhrkl a obrátil se ke svým mužům. „On mi dal rozkaz. Určitě to byl rozkaz."

„To nebyl – " pokračoval Hádés, ale větu nedokončil. Princova pěst mu narazila do břicha a on sykl bolestí.

„Nech ho být!" křikla Káfsi.

„Neboj, i na tebe dojde, ale teď se baví chlapi. Takže," řekl Fóvos a nahnul se k Hádovi, který se ještě nestihl narovnat. „Ty jsi tady asi nový, co?" zasmál se. „Měl bych tě naučit správnému chování."

„Važ své činy, smrtelníku," vydechl Hádés, stále ještě v mírném předklonu, a věnoval mu jeden ze svých přísných pohledů. Fóvos po jeho slovech viditelně zneklidněl. Samozřejmě, že ho v tu chvíli nenapadlo, že má před sebou jednoho z nejvyšších bohů, ale na opravdu kraťounký okamžik měl princ pocit, že před ním stojí někdo mocný. Někdo, s kým by si neměl zahrávat. Jenže ta chvilka brzy pominula a prince se znovu zmocnil pocit nedotknutelnosti.

„A ty zase važ svá slova," ušklíbl se Fóvos a srazil Háda do kleku. „Teď ti řeknu, jak to bude," dodal princ zlomyslně, ale najednou se zarazil. Lesem projel závan vzduchu a vířící listí jako by šeptalo: „Dost."