Magičtí (oba díly ✅)

14. Kodex Amazonek

„Takže ty nevěříš, že jsem Amazonka," pokračovala Evjenik nyní již klidnějším hlasem.

Voithó stočil pohled k zemi a snažil se předstírat, že se nic z toho neděje. Že právě nemá položenou dlaň na cizím hrudníku. Na cizím ženském hrudníku, jenže pak zpozorněl. Něco bylo... špatně? Ne, „špatně" není úplně vhodným slovem, spíše „jinak". Ano, něco bylo rozhodně jinak. Jeho dlaň se nacházela na jizvě.

„Zohyzdily mě," sdělila mu Evjenik pevným hlasem, z něhož vyprchaly poslední zbytky agrese. Zůstal jen smutek a hořkost. „Má to pomáhat, abychom z luků stříleli jako muži. Aby nám přitom nic nepřekáželo," dodala kysele a pustila mu ruku. „Mít prsa je podle všeho jenom přítěž a má matka, sestry... Na nic se mě tehdy neptaly a prostě to... Prostě to udělaly. Znetvořily mě. Amazonky mě znetvořily," řekla a v tu chvíli se jí oči zalily slzami. Žádná však neukápla, Evjenik věděla, že se musí ovládnout.

„Mysli si tedy o mém chování, co chceš," pokračovala trpce, „ale Amazonkou, tou už budu napořád. O to se před lety moc dobře postaraly."

„Omlouvám se," zašeptal Voithó, který rozhodně neměl v úmyslu otevírat staré rány.

„Tak omlouváš?" prskla po něm, ale to už ucítila, jak ji Míro jemně chytá za paži.

„Dnešek byl těžký pro všechny," sdělil jí princ opatrně.

„To vím," odsekla a strhla ze sebe jeho ruku. „Ale nehodlám tu poslouchat řeči o tom, že nejsem dostatečnou Amazonkou jenom proto, že jsem ho nepodřízla, když jsem mohla!"

Jakmile to Evjenik dořekla, rozezleně se otočila na podpatku a zamířila na druhou stranu lodě. V tu chvíli potřebovala být od všech co nejdál.

„Nechtěl jsem se jí dotknout," utrousil Voithó směrem k princi.

„To vím," přikývl. „Ale když přijde na Ev a její minulost, tak je lepší se na nic neptat a akceptovat ji."

„Ale –"

„Akceptovat ji," přerušil ho Míro přísně.

Voithó v sobě v tu chvíli dusil děsivý vztek. Princi se snadno mluvilo o akceptování, když k jeho osobě také neustále nemířily řeči ohledně jistého „podřezávání".

„Vím, že je to těžké, ale zkus to," dodal Míro při odchodu, jako by měl potřebu dovysvětlit svá slova. „Ev zachránila život mně i mým mužům. Přitom ale ztratila ten svůj."

Voithó zamyšleně přivřel oči. Byla to právě princova poslední věta, která ho donutila přemýšlet o tom, co se asi Evjenik přihodilo a jaké jsou její motivy. Tak moc se zabral do uvažování nad její minulostí, že si ani nevšiml Káfsi, jejíž pohled přímo křičel: „Já jsem tak moc zvědavá!"

„Co to mělo být?" zašeptala k němu, jako by snad chtěla slyšet nejnovější drby.

„Hmm?" zamumlal, když její přítomnost zaregistroval.

„No, ty a ta Evjenik," zazubila se na něj.

„Ach, tohle?!" vyhrkl, a přitom se zlehka začervenal.

„Přesně tohle," pokračovala s potutelným úsměvem. „Tak povídej, jsem jedno velký ucho."

„Ne, o nic nešlo, vážně," zanaříkal a schoval si tváře do dlaní. Tato kratochvíle opravdu nepatřila k těm, o kterých by se rád bavil.