Magičtí (oba díly ✅)

13. Poslední rána

Voithó nikdy nezmizel pod vodou. Celou dobu se zuby nehty držel pařátu, který Evjenik věznil, a i když měl původně v plánu Amazonku vysvobodit a vzdálit se s ní z dosahu příšery, musel od toho nakonec opustit. Jistě, rád by bodnul zvíře rovnou do masa, ale pevné smaragdové destičky dělaly kůži na končetině téměř neproniknutelnou a on tak musel přistoupit k plánu Beta. Voithó se po pařátu co nejrychleji rozeběhl, minul Evjenik a přistál monstru přímo na hlavě. Bez jediného zaváhání vzal meč a zarazil jej do rudě žhnoucího oka. Tehdy už nenásledovalo žádné zaskučení či pozvolné ponoření napadnuté části těla pod vodu, jako tomu bylo v případě útoku na břicho. Ne, po tomto kousku se ozvalo vskutku mocné zakvílení, které bylo následováno rychlým stažením se pod vodní hladinu.

Evjenik ucítila, že její vězení již není tak pevné jako předtím. Vlastně už nebylo vůbec žádné. Cetus zmizel pod vodou a s ním i onen pařát, který se jí ještě před chvílí zdál být nepřekonatelným protivníkem. Evjenik se tak bez jediného varování ocitla ve vzduchu. Při pádu však dokázala využít znovuzískanou svobodu a kontrolu nad svým tělem. Zpevnila se a šipkou rozčísla vodní hladinu. A pak tu byl Voithó, který však tak rychlý nebyl. Svůj kaskadérský kousek neustál a do vody dopadl zkrátka jako kámen. Kromě toho, že by s Evjenik prohrál v souboji ohledně elegance, ho také bolel celý člověk. Ruce ho pálily, ale on tu bolest ignoroval. Soustředil se jen na to, aby se opět vrátili k ostatním. Naštěstí bylo kam se vrátit. Jejich loď se nacházela jen o kus dál a byla překvapivě v celku. Kromě nepořádku na palubě, pohmožděného zábradlí a zadýchaných námořníků by nikdo nepoznal, že tu kdy proběhl zuřivý souboj s mořskou příšerou.

„Nemáme žádné větší škody," oznámil jim Alexandros, když je oba vytáhli zpět na palubu. „Díky bohům, že nám seslali prince, můžeme pokračovat."

„Prince?" zaváhal Voithó a ohlédl se směrem, kde stál Míro. Ten se na něj jen nevinně usmál a Voithó zaregistroval, že Míro v ruce držel meč, který byl od tmavé mazlavé tekutiny.

„No, ano. Jako jediný se dokázal probít skrze šupiny," vysvětlil Alexandros. „Díky tomu nás příšera pustila a my vás mohli vylovit z vody," dodal a šel znovu komandovat námořníky.

„Ach, tak," zamumlal Voithó a v očích se mu zračila jistá skleslost.

„Neboj," zašeptala Káfsi, která jeho smutný pohled zaznamenala. „JÁ to viděla. A mimochodem," pokračovala a obrátila se přitom na oba vodníky. „To monstrum... ty jeho oči..." Musela se ujistit, že viděla správně. „Nebyly náhodou rudé?"

„Byly," přitakal Voithó.

Rudé oči, rudé oči, opakovala pro sebe v duchu. Rudé oči viděla i u Artemis a tehdy bohyni ovládla nějaká zlá síla. Musela to být zlá síla. Tak hluboký hlas přeci mohou mít jen záporáci.

„Všichni jsou v bezpečí," vložil se do jejich rozhovoru Míro. Byl celý zmáčený, sice ne tolik jako Voithó, ale rozhodně k tomu měl blízko, a to celou dobu bojoval na lodi. Jeho hlas zněl také řádně zadýchaně. Působilo to, jako by měl za sebou maraton.

„Takže všichni v pořádku? Žádné ztráty?" rozzářila se Káfsi. Stále nemohla této radostné zprávě uvěřit.

„Mám pocit, že to nebyl jeho cíl," odpověděl jí Voithó zamyšleně a ostatní mu věnovali tázavý pohled.

„Jak to myslíš?" zaváhala Káfsi. „Jaký cíl?"

Celou dobu si myslela jen to, že měli prostě smůlu a narazili na příšeru, která si z nich chtěla udělat svačinu, ale Voithó o tom stvoření mluvil, jako kdyby ta věc měla v hlavě nějaký sofistikovaný plán!