Magičtí (oba díly ✅)

30. Historie se opakuje

„Počkat, ty chceš... co?" vyhrkla Nero, když se ráno dozvěděla nejnovější zprávy. „Zbláznila ses? Vždyť je to šílenství!"

„Je to opravdu to, co si přeješ?" zeptal se jí Hádés.

Všichni na ni s očekáváním pohlédli a jediné, na co se zmohla, bylo hlasité kýchnutí.

„Pardon," omluvila se Káfsi. „Tohle se děje pokaždý, když mi někdo položí hloupou otázku," zazubila se. „Asi senná rýma, nevím."

„Považuji to tedy za souhlas," pousmál se Hádés.

„Skvělé. Tak co, Nero, Alexi, mám vaši důvěru?" oslovila dva zbývající.

„Upřímně," začala Nero, „mně je vlastně docela jedno, kam se vydáš."

Miláček, pomyslela si Káfsi. Ale na tom nezáleží, důležité je, že se mnou vlastně souhlasí.

„Proč ty?" zaváhal Alexander, který v tu chvíli nevěděl, co si má počít. Moc rád by Káfsi doprovodil. Slíbil, že ji ochrání a vůbec nechápal, proč se rozhodla jít sama.

„Řekněme, že mám něco k vyřešení. Rodinná záležitost," odpověděla Káfsi se šibalským úsměvem.

„Nepůjdeme za tebou, ale máš na to den," řekl Hádés rozhodně. „Když se do zítřejšího rána nevrátíš, vyrazíme také."

„Vyrazíme jako... všichni?" zaváhala Nero, které se nelíbila myšlenka, že by měla někoho vytahovat z kaše. Znovu.

„Všichni," odpověděl Hádés rázně a Nero jen mlčky protočila oči v sloup. Ta iritace z ní přímo kapala. Jako by její výraz křičel do světa: „Co jsem jenom komu udělala? Proč musím vést záchrannou operaci za někým, kdo si prostě nedá říct?"

„Domluveno. Ale nic si nebalte, protože se na žádnou cestu nevydáte," zazubila se na ně Káfsi a otočila se směrem, kde se nacházel palác. Alespoň v to tedy doufala. Kdybych šla blbě, tak mě určitě opraví, pomyslela si a udělala krok dopředu, když vtom zaslechla něčí hlas.

„Káfsi, počkej," zarazil ji Hádés.

Zatraceně, tak já jdu vážně blbě, pomyslela si kysele, ale když se otočila, spatřila Háda, jak se před ní tyčí jako socha vyřezaná z mramoru.

„C-co je?" zaváhala.

„Budeš potřebovat tohle," řekl a sundal si svou kápi, kterou Káfsi přehodil přes záda. „Vyhneš se tak zbytečným zrakům lidí."

No, to si nemyslím, ušklíbla se Káfsi v duchu. Spíš se na mě budou otáčet ještě víc, protože budu vypadat jako tajemný vrahoun.

I přes svůj rozdílný pohled na věc však Káfsi za dárek poděkovala, natáhla si kapuci přes hlavu a rozešla se pryč. Tentokráte ji už nikdo nedržel zpět. Nikdo se ji nesnažil zarazit. Proč taky? Jde správně. Ví to. Jde správně.

***

„To je ten slaboch!" vyhrkl princ Fóvos, když spatřil, jak do trůnního sálu vchází jemu tolik známá kápě. Princ si hned odvodil, kdo tím tajemným cizincem je a zařadil ho tak do této nelichotivé „slaboch" škatulky, a to bez jediného zaváhání. Měl pro to své důvody, Hádés pro něj nepředstavoval žádnou výzvu. Byl to jen ten „zbytečný" bůh podsvětí.

Král na to nic neříkal, jen si se zájmem prohlížel cizince. Poté se obrátil k princovi a gestem ruky utnul jeho výlev.

„Kdo jsi?" zeptal se Perífamos té tajemné osoby.