Magičtí (oba díly ✅)

10. První výčitky

Voithó s vytřeštěnýma očima zíral na Evjenik, která jen mlčky stála na prahu a pohrávala si přitom s nožem. Šlo o nezvyklou zbraň, od Amazonky by očekával spíše luk a šípy, přesto tušil, že i s tímto v ruce dokáže někdo jako Evjenik nadělat velké škody.

„To sis vážně myslel, že z toho pokusu o útěk vyjdeš tak snadno, panáčku?" ušklíbla se a vstoupila dovnitř. Zatímco Míro soustředil veškerou svou pozornost na Káfsi, Evjenik měla své důvody, aby věřila, že klíčem k jejich problému s tvrdohlavou princeznou je právě Voithó.

„Znám ženy," pokračovala úlisně a sehnula se k němu.

Voithó se ani nepohnul. Strnule seděl pod oknem a upíral na Evjenik soustředěný pohled, ve kterém se mísila nejistota s obavami. V tu chvíli více než kdy jindy vážně netušil, co má od Amazonky očekávat. Ta dívka pro něj byla záhadou, vždyť její chování vůbec nedávalo smysl!

„Té Káfsi se určitě líbíš, jinak by si tě nedržela tak blízko u těla," pokračovala Evjenik a zlehka mu přejela čepelí nože po tváři. „Mým úkolem je zjistit, čím jsi pro ni tak neodolatelný a pak... pak ti to zkrátka vezmu," pousmála se a dávala si záležet, aby se chladný kov nože ani na moment neoddálil od jeho kůže. „Tak se na tebe podíváme, ano?"

Voithó přivřel oči, rozhodnutý vydržet cokoli, co pro něj měla Amazonka přichystáno. Hlídal se, aby se z jeho tváře nedala vyčíst ani sebemenší známka strachu, ale to Evjenik nerozhodilo. Ona moc dobře věděla, že pro tuto emoci dokáže vytvořit ještě spoustu příležitostí. A to by bylo, aby se její „panáček" nakonec nechytil.

„Takže čím začneme," zamumlala spíše pro sebe než k němu. „Jsou to... vlasy?" řekla a po této otázce mu je zlehka projela prsty. Nešlo o nijak agresivní čin, přesto na tom pohybu bylo něco děsivého, z čeho člověka až mrazilo. Její štíhlé prsty si počínaly velice obratně, propletly se mu bez problémů mezi tmavými kudrlinami, ale zřejmě nenašly, co hledala.

„Hmm, ne," řekla nakonec a ruku od něj zase oddálila. „Tvé vlasy nejsou ničím zajímavé, vlastně právě naopak. Jsou naprosto obyčejné. A co oči?" pokračovala a soustředěně se mu do nich zadívala. „Dívky hezkým kukadlům neodolají. Tedy, alespoň to jsem slyšela," zazubila se na něj a přesunula mu čepel dýky výše po tváři, až ke koutku oka.

Voithó se snažil nemrkat a se zatajeným dechem strnule zíral do stropu.

„Ha," ušklíbla se. „Ne, ani tvoje oči nejsou nic moc. Jsi naprosto průměrný, víš o tom? Vlasy, oči, ani postava. Nemáš nic, co by nějak učarovalo, uchvátilo, přesto nám děláš problémy," pokračovala zamyšleně a začala s nožem pomalu klesat po jeho krku. Voithó hlasitě polkl. Stále ještě zíral do stropu, ale již nepůsobil tak jistě, což Evjenik samozřejmě zaregistrovala.

„Copak? Nelíbí se ti to, panáčku?" ušklíbla se a vyvinula nečekaný tlak na jeho hrudník. „Máš něco na srdci?" zazubila se na něj a sundala mu šátek z pusy. „Jen do toho, mluv."

„Ať už chceš udělat cokoli," zachrčel jí na odpověď, „tak to udělej alespoň rychle."

„To je tak milé," zasmála se. „Takže ty si chceš určovat tempo, jakým tě tady budu rozsekávat na kousíčky, ano? Hlupáku. Měl bys mě tady prosit o milost. Pročpak to ještě neděláš?" dodala s hranou skleslostí.

„A pomohlo by to něčemu?" zamumlal, ještě stále si nezvykl na to, jak zní jeho hlas, a odvrátil od ní hlavu. To se však Evjenik vůbec nelíbilo. Přeci s ním mluvila a každý ví, že je slušnost dívat se na toho, s kým hovoříte. Nekompromisně ho tedy chytila za bradu a natočila si ho tak, aby jí to vyhovovalo.