Magičtí (oba díly ✅)

6. Uá!

„Princezno, toto je Alexander."

To bylo to poslední, co Káfsi slyšela, než sebou málem sekla. S vykulenýma očima sledovala, jak se k ní chrámem blíží ta největší hora svalů, kterou kdy potkala. Zděšeně udělala pár kroků dozadu. Nevěřila by, že je to ten samý člověk, kterého před lety pomáhala léčit v Asklépionu.

„Voithó, kamarád," řekl valibuk dětsky a usmál se od ucha k uchu. V tu chvíli neměla Káfsi pochyb, že se jedná o pana Tupé nůžky, přesto z její tváře výraz zděšení ne a ne zmizet.

Káfsi, stále si ještě udržující bezpečnou vzdálenost, si Alexandera změřila skeptickým pohledem. V hlavě jí vířilo velké množství otázek, ale tou úplně nejzásadnější otázkou ze všech byla tato: To má s tímhle člověkem vážně bojovat? Vždyť byl obří! Co si Voithó myslel, když ho za ní poslal?

„Tady," pokračoval Alexander (veliký) a napřáhl k ní ruku se štítem.

Tak tohle mi rozhodně nebude stačit, pomyslela si Káfsi kysele a v hlavě si už představovala, jak ji ten obr zasedá.

„Naučila jste se ovládat meč," pokračoval Sophias. „Ne vždy však máte možnost zaútočit jako první. Dobrý bojovník je trpělivý. Vyčkává a umí uštědřit úder ve správný čas."

„Dobře," odsekla Káfsi a převzala si štít. Dala si ho před sebe a pak se obrátila zpět k Sophiasovi. „Je to takhle sprá– ííí!" vypískla, když na štít dopadla první rána. A pak další. Káfsi se přikrčila a držela si štít u hlavy. Rány nepolevovaly.

„Co to má být?!" vyhrkla.

„Braňte se, princezno," pobídl ji Sophias, ale Káfsi ho v tu chvíli vůbec nevnímala.

„Uá, tak přestaň, přestaň, PŘESTAŇ!" rozčílila se a Alexander udělal zmateně několik kroků dozadu. „Co to je za debilní nápad do mě takhle sekat?!" osočila ho a držadlo jejího štítu se začínalo barvit doruda. „Ty jsi totální pako! Takhle na mě útočit, vždyť já jsem ještě nebyla připravená!" rozdurdila se. „Nechápu, jak ti mohl Voithó věřit! Málem jsi mě zabil!"

Alexander stál mlčky na místě a vypadalo to, že brzy propukne v pláč.

„Při turnaji lidé také nebudou čekat, až budete připravená," namítl Sophias.

„Při turnaji na mě ale nebude útočit hora svalů bez mozku," obořila se na něj Káfsi.

„O tom mám své pochybnosti," pokračoval Sophias mírně.

A jo vlastně, pomyslela si. Vždyť tam budou i Sparťani, dodala jedovatě.

„Dobře, já končím," řekla nakonec. „Další trénink bude až se vrátí Voithó."

S těmito slovy Káfsi odhodila meč i štít a rozezleně vyšla ven z chrámu.

„Počkejte, princezno," zastavil ji Sophias, když nasedala na svého koně, který byl temný jako noc.

„Co chceš?" vyštěkla rozezleně.

„Alexander je dobrý člověk, dejte mu ještě šanci."

„Dát šanci? Vždyť do mě sekal jako bych byla kus masa!"

„Moc by pro mě znamenalo, kdybyste slezla z koně, a ještě to s ním zkusila," pokračoval Sophias klidně a držel přitom uzdu Káfsina koně. Jako by se jí snažil pasivně agresivním způsobem sdělit, že odtud jen tak neodjede. Pravdou bylo, že to mělo své důvody. Sophias moc dobře věděl, proč byla Káfsi tak navztekaná. A odpovědnost za její výbuch hněvu nenesl Alexander. Možná sloužil jako spouštěč, ale problém byl někde jinde.