Magičtí (oba díly ✅)

16. Vůle bohů

Jako první se z táborníků probudila Káfsi. Zívla a narovnala se. Muselo být ještě brzy ráno, tedy alespoň tak to sama vzhledem ke stále vládnoucí únavě předpokládala. Ano, brzy ráno, tak to bude. Čas byl čím dál tím obtížnější k určení a ona z toho začínala pomalu bláznit. Tohle je vážně divný, pomyslela si a znaveně si protřela oči. Takhle se přece nedá žít, dodala v duchu a odstranila si ospalky z koutků. Když poté vzhlédla, setkal se její pohled s někým dalším.

„Háčko! Tak ty jsi nás našel!" zaradovala se a než se bůh podsvětí nadál, už se ocitl v jejím pevném objetí.

„Také tě rád vidím, Káfsi," prohlásil Hádés s jistou zaskočeností. Stále si ještě nezvykl na přítomnost smrtelníka, který nejenže z něj nemá hrůzu, ale ještě se dá říci, že k němu i cítí jakési sympatie. K němu, k bohovi podsvětí a v jistém slova smyslu i smrti samotné. To bylo opravdu nezvyklé, zvláště, když se většina lidí bála jen vyslovit jeho jméno nahlas.

Káfsino nadšené zavýskání rychle probralo i zbytek tábora a brzy se k ní a Hádovi přidali i další ospalci.

„Zrovna jsme chtěli vyrazit do věštírny," pokračovala Káfsi, která byla na svůj nápad patřičně hrdá. „Ale samozřejmě, že ne do té nahoře, ale do té tajné," dodala spiklenecky a na zbylých členech výpravy bylo znát, že vůbec nechápou, oč tu běží.

„Jistě, no, ale vlastně proto jsem přišel," řekl Hádés a jeho hlas Káfsi zaskočil.

Znovu působil tak ztraceně jako na začátku jejich dobrodružství, a navíc se v jeho tónu zračila i jistá panika, což jí přišlo nanejvýš nezvyklé. Káfsi věděla, že když se jim něco nedařilo (a že těch chvil bylo), tak Hádés reagoval hned několika způsoby. Naštvaně mrmlal, cenil zuby, hrozil, ale nikdy, opravdu nikdy, nepanikařil.

„Do věštírny nechoďte," pokračoval bůh podsvětí sklesle. „Byla by to jen ztráta času."

„Počkat, a to zase proč?" nechápala. Co věděla, tak Delfy mají být prvním cílem před každou výpravou, tak co...

„To místo, o kterém mluvíš, to je... pryč," odpověděl jí s jistou těžkostí. „Chaos se o to postaral."

„Cože? Ale ta paní..."

„Kněžka je v pořádku," zarazil její obavy hned v zárodku. „Jen to nejryzejší spojení mezi lidmi a bohy je navždy ztraceno."

„A co budeme dělat?"

Káfsi to nevěděla, ale tímto položila palčivou otázku, která okupovala mysl všech přítomných. Jen ji nikdo nedokázal říct nahlas.

„Budeme se řídit dle toho nejlepšího, co máme," odpověděl Hádés neurčitě a zvedl paži, na které mu přistála stříbrná sova. Káfsi to zvířátko ihned poznala. Ptáček se po svém příletu očistil, jako to dělal, když ho spatřila na bidýlku v Athénině skrýši.

Hádés mu opatrně sundal z nožičky papírek, který rozbalil.

„Dobrou zprávou je, že tato věštba je o něco jasnější než ta předchozí," pousmál se a předal vzkaz Káfsi, která ho přečetla nahlas:

„Blíží se Chaos, který může být zastaven jen tou nejvyšší. Zasaďte zlatou jabloň a přivolejte ji. Dříve než bude pozdě. Dříve než vás výčitky doženou. Než nás všechny doženou."

Káfsi polkla. To neznělo vůbec přívětivě a najednou se jí začínalo stýskat po té předchozí věštbě. Zlatá krev, pomyslela si trpce. Útěk před výčitkami pro ni nepředstavoval úplně ideální náplň dne.