Magičtí (oba díly ✅)

2. Zpěvem k záhubě

Káfsi už dávno vzdala veškerou svou snahu o záchranu. Z toho nepřetržitého několikahodinového stoje měla nohy zdřevěnělé a hlava, ta jí padala dolů, zmáhaná únavou. Bylo jí do pláče. Nečekala, že její cesta skončí tak brzy a už vůbec by ji nenapadlo, že se stane otrokem. Ona, řádná občanka polis! Piráti přeci měli přepadávat jen lodě barbarů a když brali zajatce, pak jedině válečné. Alespoň tak to vždy slýchávala. Jenže jak se zdálo, najdou se tu i tací, co seberou člověka jen za to, že je sám v přístavu. Taková nespravedlnost, pomyslela si a svůj myšlenkový pochod doplnila hlubokým povzdychem. Hádám, že se domů jen tak nevrátím, dodala v duchu.

Na celé té prekérní situaci se však dala najít i světlejší stránka. Káfsi mohla děkovat bohům, že byla ještě stále naživu a piráti ji nechávali na pokoji. To bylo zvláštní. Od chvíle, co ji zajistili, se sice snažila vypadat co nejdrobněji a nepoutat na sebe zbytečnou pozornost, přesto si byla až moc dobře vědoma, že člověk u stěžně nebývá obvyklým vybavením na lodích. A kdyby jí vážně chtěli ublížit, nic by jim v tom nezabránilo. Při té myšlence jí přeběhl mráz po zádech. Káfsi si v hlavě začala utvářet nejrůznější scénáře týkající se způsobů, jakými může parta takových zkažených lidí znepříjemnit život jednomu spoutanému bezbrannému nebožákovi a jeden byl horší jak druhý. Káfsin skleslý pohled se stočil do ledových vod moře, které se jí zatím díky vyšší moci vyhýbaly.

Třeba to zajištění u stěžně nebude až tak zlý, pomyslela si a sklopila zrak k palubě. Zadržované slzy se stávaly více a více agresivními a ona tak musela vynaložit značné úsilí, aby je udržela na uzdě. Přesto cítila, jak jí jedna z nich pomalu stéká po tváři. Káfsi tiše potáhla nosem. Možná by si těch pár slz mohla dovolit.

„Hej," ozval se vedle ní někdo šeptem a zlehka se dotkl jejího ramena.

Káfsi se rozmrkala a pomalu otočila hlavu směrem, kde si myslela, že se nachází onen řečník. Tehdy se její pohled střetl s maskovanou postavou, avšak tento pirát jí z nějakého důvodu nepřišel tak slizký jako ti ostatní. Nepůsobil nepřátelsky a už vůbec ne cize, právě naopak. Něco na něm přišlo Káfsi příjemně známé. Ten hlas. Ty rozčepýřené kudrliny a vlídné oči... Poznala ho. Poznala by ho kdekoli a kdykoli a nějaký šátek ovázaný kolem dolní poloviny obličeje ji nemohl oklamat. I když... Dost možná to byl právě ten šátek kolem úst, který jí v jeho identifikaci pomohl.

„Voithó?" vydechla s úlevou, ale on si jen přiložil prst k ústům a pobídl ji tím k mlčení.

„Neboj se," zašeptal a nahnul se k ní.

Káfsi ucítila, jak ji něco zalechtalo u ucha a instinktivně sebou trhla.

„Hej, novej!" zvolal jejich směrem pirát a Voithó si dal ruce ihned za záda. „Co to tu provádíš?" pokračoval ten muž.

„Jen kontroluju provazy," odpověděl mu Voithó pohotově, jenže pirát mu to podle všeho moc nevěřil a raději se rozhodl, že se o pravdivosti jeho slov sám přesvědčí. Jakmile však spatřil, že jsou provazy stále na svém místě, nezbývalo mu nic jiného než uznat svou prohru.

„Dobře," odfrkl. „Ale už se k tý holce nepřibližuj. Slyšels snad kapitána, ne? Zřejmě má s tím písklem svoje plány."

Tak „písklem"? Káfsi vzdorně vytyčila bradu vpřed, ale raději sklopila zrak k zemi, protože jinak by mu na to oslovení určitě odpověděla něco velice nevhodného. Najednou jí otrnulo. Asi za to mohla přítomnost známé tváře, ale v tu chvíli ji přešly veškeré obavy a místo nebezpečí vnímala jen bandu neotesaných pirátů, které by nejraději jednoho po druhém vyházela přes palubu. Mizerové mizerní otravní, mrmlala v duchu. Jaký jen na ně měla vztek! Takhle mi komplikovat cestu, že se nestydí.