Magičtí (oba díly ✅)

22. Poslední šance

Míro se skrýval za štítem a snažil se s Evjenik nějak domluvit, zkrátka ji probrat z toho transu. Jenže tato taktika ne a ne zabrat. Nedokázal se k ní dostat. Ať již měla Evjenik jakékoli výčitky, tak byly příliš silné na to, aby je svými slovy rozptýlil. A i když byl vnitřně přesvědčený, že tam Evjenik stále je (zkrátka musela být!), nezdálo se, že by na ni měla jeho slova nějaký vliv. Taktika onoho „vykecávání" se neukazovala být moc účinnou a jako by už to nebylo samo o sobě dost zlé, tak se Míro přistihl, že je se silami téměř v koncích. Jeho obrana velice rychle polevovala a neutuchající rány Amazonky již nebyly blokovány s takovou razancí. Vzdával to. Pohled do těch rudých neměnících očích mu bral sílu a Evjenik tak stačila jen jedna dobře mířená rána, aby se princ dostal do průšvihu, který rozhodně přesahoval výšku kolen.

Jeden silný úder do zápěstí a on upustil zbraň. Jeho tvář se zkroutila bolestí, kterou s sebou přinesl i dobře mířený kopanec, jenž ho složil k zemi, jako by byl jen klacíky na podpal.

„Ev!" vyhrkl a jen taktak štítem zablokoval její další ránu. Srdce mu bilo jako na poplach, takhle to nepůjde. Na zemi byl příliš zranitelný, potřeboval se opět postavit na nohy.

„Ev, přestaň!" křikl a vytáhl se do sedu, jenže pak přilétla další rána, která ho opět srazila k zemi. „Zatraceně."

Míro získal na prázdnou dlaň, ve které ještě před chvílí držel štít. Pokud si myslel, že má problém, když se ocitl na podlaze, tak nyní ležel na zemi úplně bezbranný. Žádná obrana. Žádný útok. Nic.

„Ev," zopakoval její jméno potřetí a ona se konečně zarazila.

Míro jí zíral do očí, do těch rudě žhnoucích očí a s prosebným výrazem ve tváři doufal, že ho slyší. Natáhl k ní ruku, prázdnou dlaň. Nedokázal s ní bojovat. Nedokázal jí čelit. Nešlo jen o to, že mu již nezbývaly téměř žádné síly a meč se štítem byly pryč. Jednalo se o Evjenik, v tom spočíval ten největší háček. Evjenik, jak by jí jen mohl ublížit? I kdyby se mu náhodou dostala šance zasadit jí finální úder, i kdyby konečně mohl zakusit pocit vítězství, neudělal by to. Nemohl. Jenže jak má potom přežít?

„Prosím," zašeptal, zatímco mu hrudník pod brněním zběsile stoupal a klesal s každým nádechem a výdechem, který mu byl ještě dovolen. „Můžeš to porazit, Ev. Ty to dokážeš. Já vím, že to dokážeš."

Evjenik natočila hlavu na stranu a Míro doufal, že je to dobré znamení. Že ho slyší. Že vzdoruje. Avšak poté se síní rozlehl její mocný řev, který ho přesvědčil o tom, že před ním rozhodně nestojí Evjenik, ale jen hračka Chaosu. Evjenik se rozmáchla a Míro se pomalu připravoval na nejhorší. Zhluboka se nadechl, připraven zbrzdit ostří jejího meče holýma rukama, ale k žádnému střetu již nedošlo. Evjenik sebou těsně před jeho rukama trhla a udělala krok zpět. Ovšem ne proto, že by chtěla. Ona zkrátka musela. Voithó ji jednou rukou držel pod krkem a druhou svíral její zápěstí, které ještě před chvílí svíralo meč. Byla v tom pro něj jistá škodolibost, podobným chvatem ho Evjenik přemohla tehdy na ostrově a on jí to nyní mohl vrátit.

„Lano," sykl směrem k princi, a ten přikývl.

Míro se urychleně sebral ze země a rozeběhl se hledat něco na její zpacifikování, zatímco Voithó držel Evjenik na místě a poočku kontroloval, jak se daří Káfsi. Ta totiž rozhodně neotálela a se slovy „Přestaneš už konečně mluvit, ty zmetku?" se jejich nepříteli pověsila na záda. Chádés přitom zavrávoral. Byl až příliš unesený pocitem vítězství, který se mu plnými doušky dostával, že něco takového nečekal.