Magičtí (oba díly ✅)

5. Čekání

Káfsi se s nejvyšším odporem opřela o kmen stromu a čekala. Nová role v podobě „zůstaň na místě a uschni" se jí ani trošku nelíbila, přesto musela uznat, že měl nakonec Voithó pravdu. Opravdu potřebovala chvíli, aby popadla opět dech a konečně se zbavila pachutě slané vody, která se jí však zuby nehty stále držela. Káfsi se rozhodla ničím neznepokojovat a nasát tolik tepla ze zatím ještě stále slabého sluníčka, kolik jen bylo možné. Přivřela oči a zvedla hlavu k nebi. Voithó tu bude co nevidět, pomyslela si a přitom cítila, jak se jí pomalu vrací síla. Ano, chvíle oddychu, přesně to potřebovala. Káfsi zavřela oči a zívla. Tělem se jí rozprostřela příjemná vlna únavy, která po ní chtěla jediné – aby si schrupla. A ona byla více než ochotná se tomuto pocitu podřídit. Z poklidného meditování ji vyrušilo až prasknutí větvičky, které se ozvalo za jejími zády. Sice šlo jen o lehké zapraskání, přesto to stačilo, aby Káfsi zbystřila. Okamžitě sebou trhla a otočila se za jeho zdrojem.

„Kdo jste? A co jste zač?" vyhrkla, když spatřila, jak se k ní blíží dva vojáci. Byli hodně podobní těm, které znala z domova, jen tito měli tmavě modré kápě a stejně zbarvené chocholy na přilbách.

„Princezna Káfsi?" oslovil ji první z nich. Vypadal velice vážně a Káfsi se vůbec, ale vůbec nelíbil.

„A kdo se ptá?" odpověděla mu opatrně. Rozhodně nehodlala trávit volný čas vyzrazováním svého královského původu. Zvlášť, když nemohla mít jistotu, zdali v okolí není někdo, kdo by to proti ní mohl použít.

„Královna vás očekává. Doprovodíme vás za ní," doplnil se voják a gestem ruky ji pobídl, aby šla s nimi.

„Opravdu?" rozzářila se, ale pak udělala krok dozadu a nedůvěřivě přitom přimhouřila oči. „A jak mám vědět, že mluvíte pravdu," dodala a stejně jako Voithó, si i ona položila dlaň na jílec meče, který se jí houpal u pasu.

„Máme vás přivést do paláce," odpověděl jí ten voják stroze, čímž jen prohloubil její nedůvěru. Něco takového by přeci mohl říci každý, a i malé dítě ví, že se s cizími lidmi do paláce (ani nikam jinam) zásadně nechodí!

Druhý muž, který celou dobu mlčky stál vedle svého parťáka, si zřejmě všiml úzkosti, která se jí zračila v očích, a rozhodl se zasáhnout.

„Samozřejmě, že s námi nemusíte odejít, princezno," oslovil ji a z jeho tónu byla znát jistá jemnost zbarvená lehkým pobavením. „Pokud chcete, můžete zde zůstat."

„Opravdu?" zaváhala.

Káfsin strach ustoupil zvědavosti a ona se se zájmem zahleděla na tohoto muže. Pokud by byl opravdu jejím nepřítelem, tak by jí rozhodně nedával takto na výběr.

„Přesně tak," přitakal a své pobavení se nyní už ani nesnažil maskovat. „Nemusíte s námi jít, ovšem my do paláce půjdeme tak jako tak," pokračoval muž, kterého si Káfsi v hlavě již stihla pojmenovat jako pan Sympaťák.

„Vrátíme se za královnou a je jen na vás, jestli za námi půjdete, či ne. Tento ostrov je vám otevřen a můžete se vydat, kam jen chcete," dodal vlídně a poté se obrátil k lesu.

„Počkejte ještě!" vyhrkla Káfsi a pan Sympaťák se zarazil. „Dobře, ale... Já jsem sem nepřišla sama," dodala. „Je tady ještě Voithó, můj společník. Jsme tu spolu a on... Odešel pryč, aby se zeptal na cestu, ale měl by být každou chvíli zpátky."

„Dobrá, rozdělíme se," obrátil se pan Sympaťák na vojáka. „Já doprovodím princeznu za královnou a ty tady počkáš na jejího společníka."