Magičtí (oba díly ✅)

1. Setkání s (ne)přítelem

První polovina kapitoly je věnovaná k osvěžení paměti (pokud ji máte na úrovni zlaté rybičky jako já). Koho by opáčko nudilo, vyhledejte si slovo "kůň", od té chvíle náš příběh začíná.

---

Pokud byste se Káfsi zeptali na to, jaké pro ni byly poslední dny, tak by vám jistě odpověděla jen jedním slovem: vyčerpávající. Úkol v podobě navrácení bohů na Olymp je přesně tak náročný, jak zní, a to zvláště pokud je vaším jediným pomocníkem bůh podsvětí, který vypadá jako ztracený puberťák a je i stejně tak silný. Nakonec se však přes menší (větší) obtíže vše podařilo a Olymp byl znovu osídlen. Žádný bůh již neseděl ve vězení a nikdo při plnění této mise neskončil mrtvý. Zvláště tento poslední bod Káfsi velice těšil, doteď měla v živé paměti tu beznaděj, když si myslela, že Hádés zemřel.

Měl to být právě život boha podsvětí, který by vyrovnal svobodu všech uvězněných a Hádés tuto cenu přijal a... zaplatil. Obětoval se. Udělal to, na vlastní oči viděla, jak mu hruď proklála dýka. Jak zemřel. Jeho tělo zmizelo v zářivém světle a Káfsi si tehdy myslela, že ho už nikdy neuvidí. Přesto se krátce nato zjevil v paláci, a to v plné síle. V ten moment o jeho nadpozemském původu nemohl mít nikdo pochyb. Žádné dítě, žádný slabý mladíček, ale bůh podsvětí, jak má být. Káfsi z toho byla přirozeně překvapena, zvláštní však bylo, že ani sám Hádés nechápal, jak k jeho proměně došlo. A jak je možné, že z toho všeho vyvázl živý. Šlo o záhadu, u které Káfsi netušila, jestli jí někdy přijdou na kloub, ale pro dobro všech se rozhodla, že do toho nebude dále šťourat. Nakonec to dobrodružství přežili všichni ve zdraví, a to bylo tím hlavním. Přežili to a Káfsi k tomu všemu navíc dostala odměnu. Kromě zprávy o tom, že je její matka ještě stále naživu, se k ní dostala také informace, kde ji má hledat. Král Provlimos, to bylo jediné vodítko, které jí Hádés dal a Káfsi se rozhodla, že ho využije, a to i přesto, že nějaký výlet měl být v tu chvíli na jejím seznamu až jako poslední položka. Proč? Protože by měla správně sedět na trůnu a vládnout polis.

Tuto činnost by sice za normálních okolností měl mít ještě stále na starosti její otec, avšak král již do záležitosti vlády jaksi mluvit nemohl. Poté, co se Káfsi pokusil vmanipulovat do politického sňatku se spartským princem a ani se neobtěžoval tajit plán na likvidaci jejích přátel, tak skončil ve vyhnanství. A stejný osud potkal i jejího bratra. Káfsi se postarala, aby oba zmizeli pryč, daleko od všeho a všech, a nemohli již dále škodit. Co však již nedomyslela byl fakt, že bez jejich přítomnosti měla nyní na starost veškeré vladařské povinnosti. A to nebylo nic pro ni, alespoň tedy zatím ne. Jak by mohla sedět na trůnu zrovna teď? Teď, když se konečně dozvěděla, kde najde svou matku? Nyní přeci nebyla ta správná chvíle opustit život princezny a přijmout ten královny. Káfsi nemohla všeho nechat a začít vládnout, jako by se nechumelilo. Ne, musela tu cestu podniknout. Přesně to jí radilo srdce a ona byla připravená toto volání poslechnout. Možná proto v tuto chvíli neseděla na trůnu, ale kráčela podél řeky, za jejíž pomoci plánovala dojít až do přístavu. Už jen to byl důkaz toho, jak moc pro ni tato mise znamenala, vzhledem k tomu, že měla z vody stále strach. Vlastně respekt. Ona k té protivné, nebezpečné vodě měla respekt.

Káfsi pokračovala v cestě podél řeky, ale její krok již nebyl tak jistý, jako před pár hodinami. Ctila, jak ji pomalu zmáhá únava a tělo má celé ulepené od potu. Jistě, mohla by pro účel cesty osedlat koně, ale poté, co jí Hádés řekl, že ta zvířata jsou „darem bohů", tak se jim raději vyhýbala. Vždyť, co kdyby se nějaký bůh rozhodl, že tomu koníkovi poplete hlavu? Zkrátka jen tak, pro pobavení? Káfsi se sice setkala jen s pár bohy (kromě Háda to byly i tři docela náladové bohyně), ale stačilo jí to na to, aby si uvědomila, že jsou velice, ale velice nevypočitatelní. Takže ne, žádní koně, ona musela jít pěšky. Jedině tímto způsobem zajistí, že se jí do cesty nevědomky nepřimíchá žádná nadpřirozená bytost.