Magičtí (oba díly ✅)

15. Luk

Káfsi vyskočila z lodě a samým štěstím se rozeběhla po pevnině. Ano, ano, ano, jásala v duchu. Konečně! Přišlo jí to jako celá věčnost, co pod nohama cítila pevnou zemi, ale nyní to bylo oficiální. Sbohem, moře! Hurá, souši! Jsem doma, pomyslela si spokojeně. Nebo něco-jako-doma, dodala rychle, když si uvědomila, že se její polis nacházela o něco dále a toto byla „jen" věštírna. Přesto vítala Delfy se širokým úsměvem na tváři.

„Připomeň mi to ještě jednou," oslovil ji Míro a vyrušil ji tak z momentu čiré radosti. „Jaký živel, že jsi to měla na starosti jako Magická?"

„Copak?" ušklíbla se. „Ty si netipneš?"

„Nevím, dá se kousavost považovat za přírodní sílu?" pokračoval Míro pobaveně a ihned se setkal s jejím vzteklým pohledem.

„Nech si to, ano?" prskla po něm Káfsi a poté se podívala k lodi, odkud se k nim již blížil zbytek skupiny. Počkala, až k nim Voithó s Evjenik dojdou a teprve poté zahájila svůj odvážný monolog.

„Takže tohle je plán," spustila již do jakéhosi improvizovaného kroužku, „zajdeme do věštírny a získáme informace o těch rudých očí a jak se jich zbavit. Vyřídíme to, a pak se naše cesty rozejdou, jasné?"

„To je nějak moc hrr, ne?" zasmál se princ, ale Káfsi ho ihned zpražila dalším ze svých mimořádně rozohněných pohledů.

Nic jako „moc hrr" v tomto případě neexistovalo. Jakmile bude hrozba ve formě pana Rudoočka zažehnána, tak už s nimi nebudeme mít nic společného, pomyslela si odhodlaně. Ten nedávný a do jisté míry i příjemný rozhovor s princem, těsně předtím, než se zjevil Cetus, považovala Káfsi za svoji slabší chvilku. A protože měla moment(y), kdy byla ke spartskému princi nezdvořilá a někdo by řekl i necitlivá, tak vnímat ho jinak než jako toho Sparťana, pro ni působilo jako takové menší vykoupení. To ale neznamenalo, že ho ihned začne považovat za přítele! Ne, stále to pro ni byl jen ten cizinec, který jejího skutečného přítele unesl a pokusil se ji tím vydírat.

„Princezno Káfsi?" ozval se za jejími zády Alexandros.

Káfsi v tu chvíli spolkla veškerou nevrlost, která se v ní za tu dobu nahromadila, a věnovala vojákovi odlehčený úsměv.

„Ano?" oslovila ho a pak s podivem natočila hlavu na stranu.

Zatraceně, co je zase tohle? Káfsi zírala na luk, který Alexandros držel v napřažených rukách, jako v transu. Vůbec netušila, co si z toho gesta má vzít. Chvíli mlčky fixovala pohled na dřevěnou zbraň a toulec s několika šípy, poté oči zvedla, aby mohla stejně tiše zírat na samotného poslíčka.

„Měla byste si to vzít," pobídl ji. „Jde o vaši ochranu."

„O moji... cožeto?"

Káfsi v ten moment bojovala s tím, aby mu tam nevyprskla smíchy.

„Pokud vás zajímá mé bezpečí, tak byste mi v první řadě takové věci neměli vůbec dávat do ruky," zasmála se a ukázala na svůj meč. „Už jen s tímhle jsem se málem zabila. A to hned několikrát! Co teprve s lukem?"

„Nemusíte si ho nutně nechávat," sdělil jí Alexandros se šibalským úsměvem.

„Že ne?" zaváhala a tázavě přitom nadzvedla obočí. A co s tím mám teda dělat jiného? Spálit to?

V tu chvíli se musela pousmát. Ta myšlenka žhářství se jí vážně líbila. Zlámala by luk na drobné třísky, pak troška ohýnku a bylo by! Alespoň by tak trochu ventilovala frustraci, která se v ní za těch několik hodin stihla nahromadit. Setkání s posedlou Artemis v ní zanechalo malou dušičku a jakmile na ni zpoza temných vod vykoukl dokonce pařát Cetuse, tak i ty poslední sebevědomé zbytečky vzaly za své. A tak se to stalo oficiálním, pokud by byla Káfsi želvou, nacházela by se nyní na zádech a bezmocně by kopala nožičkama ve vzduchu ve snaze přetočit se zpět na zem. Tak moc bezradně si v tu chvíli přišla, ale ze všech sil se snažila, aby to na ní nemohl nikdo poznat. Jistě, cítila se na dně, ale bojovala. Nemohla ukázat slabost, ne, když byl poblíž Voithó, který toho měl podobně jako ona v poslední době na talíři více než dost. I on zažil krušné chvíle a Káfsi mu nechtěla přidělávat ještě další vrásky. Sama nevěděla proč, ale něco uvnitř jí říkalo, že ji Voithó v těchto dnech potřebuje více než kdy jindy. A její sebevědomý přístup spojený s bezstarostností se tak zdál být tím nejpřirozenějším řešením. Tím mu alespoň zčásti ulehčí. Ano, ulehčí mu, a to i když byla i ona sama v háji. Totálně a kompletně v háji. Nikdo se jí tedy nemohl divit, když na ni ničení a zapalování věcí působilo jako skvělá terapie.