Magičtí (oba díly ✅)

36. Poslání

„Proč ses vrátil?" sykla Káfsi a zaťala ruce v pěst. Úplně poprvé neuhnula pohledem. Zírala na svého bratra s plamenným odhodláním, i když již v sobě žádnou moc ohně neměla.

„Copak jsi zapomněla?" ušklíbl se Fóvos. „Budeš se vdávat, Káfsi. Tak jsem tady, abych usedl na trůn."

Káfsi po jeho slovech vytřeštila oči. Já se budu... CO?!

„Nic takového se nestane," odsekla. „Tohle je můj domov, proč bych se ho měla vzdát?"

Jakmile to dořekla, tak její tvář posmutněla. Vzpomněla si na matku. Jak to jenom udělala, zaváhala Káfsi. Jak se jí podařilo opustit natrvalo naši polis s tím, že už se sem nikdy nevrátí? Káfsi netušila, jestli za tím stála ohromná síla, nebo nezměrný strach. Ať už to bylo cokoli, tak ona to neměla. Nedokázala opustit svou zemi. Věděla, že by jinde nebyla šťastná.

„Ale no tak, to nemůžeš myslet vážně," ušklíbl se Fóvos a obešel ji, aby se dostal k trůnu. „Nyní, když už nejsi Magická a znovu se ti vrátil titul princezny, tak musíš dostát své povinnosti. S otcem jsme teď ve Spartě a moc se tam na tebe těší," řekl škodolibě. „Provdáš se za toho Sparťana a posílíš naše diplomatické vztahy."

„To neudělám," odsekla Káfsi a rázně přitom zavrtěla hlavou.

„O tom sňatku jsi věděla," ušklíbl se Fóvos.

„To, že jsem o něčem věděla, neznamená, že s tím souhlasím," zavrčela mu na odpověď. „Navíc, i kdybych se za toho Sparťana vdala, a i kdybych náhodou naši polis opustila, tak na trůn přeci neusedneš ty, ale otec."

„A přesně tady se pleteš," zazubil se na ni princ. „Už nějaký čas plánu–" Fóvos začal větu, ale tu již nedořekl. Do jejich konverzace vstoupila další osoba.

„To bych nedělal," ozval se z druhé strany sálu tajemný mluvčí a oba se k němu obrátili. Postava ležérně sedící na trůnu byla zahalena v tmavé kápi prošívané stříbrnými nitkami, kterou Káfsi tak důvěrně znala. Stejně tak i půlměsíční spona, která oblečení spínala, pro ni nebyla novinkou. Mohl to snad být...

„Háčko?" vydechla úžasem.

„Takže to je ten slaboch," procedil mezi zuby Fóvos. „Co si dovoluješ sedět na otcově trůnu, ty," osočil ho a vrhl se k němu. Svého rozhodnutí však ihned zalitoval, stačil totiž jeden krok a zdánlivě drobná postava uvelebená na trůnu vstala a princ sledoval, jak před ním mohutní. Nešlo o žádného „slabocha", kterého si Fóvos předtím představoval. Žádný „rádoby-bůh", který se zhroutí pod ranou do břicha a krvácí při ráně utrženou zbraní smrtelných.

„Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsme se viděli poprvé?" prohlásil cizinec a bez varování chytil prince pod krkem. „Říkal jsem ti, ať nám jdeš z cesty."

„Kdo jsi?" vypískl Fóvos.

„Musím se snad představovat?" ušklíbl se a sundal si svou kápi.

Tehdy Káfsi vytřeštila oči. To nemohl být Hádés. To rozhodně nemohl být Hádés. Před ní stál ohromný muž, který by jednou ránou dokázal porazit strom! Měl husté černé vlasy i vousy a jediné, co Káfsi poznávala, byly ty oči. Ty zářivě modré oči, které ji doprovázely při dobrodružství jejího života. Káfsi stála jako zamražená, neschopná jediného slova. Chtěla tomu věřit. Moc a moc chtěla uvěřit, že je to opravdu ten Hádés, její Hádés, ale v hlavě měla stále tu scénu s portálem. Viděla, jako mu dýka proklála hrudník. Viděla, jak krvácí. Jak mizí v oslepujícím světle. Vše působilo tak opravdově, skutečně. V ten moment zemřel. MUSEL zemřít. Nemohlo jít jen o divadýlko, něco takového by přeci poznala!