Magičtí (oba díly ✅)

19. Zpříjemnění večera

Spartská loď dorazila ke břehu neznámého ostrova. Princ Míro si již nepamatoval, z jakého důvodu se rozhodli zakotvit právě zde. Přišlo mu, že si ho k sobě ten ostrov sám volal. A i když mohli Sparťané bez problémů pokračovat v plavbě, tak se rozhodl, že tam zkrátka musí zakotvit a přenocovat. Alespoň na jednu noc. Nevěděl, proč o to tak moc usiloval. Zásoby měli, ty doplnit nepotřebovali, takže za tím rozhodnutím dost možná stála jen touha opět cítit pod nohama pevnou zem. Nesnášel moře a přišlo mu, že už teď na vlnách strávil více času, než bylo zdrávo. Chtěl se vrátit zpět na souš, ale moc dobře věděl, že pokud by nevyrazil na diplomatickou cestu po moři, musel by se s otcem vydat za králem Perífamem a „šaškovat" tam na nějakém turnaji, o což vážně nestál. Nějaký „titul největšího bojovníka"? Nesmysl. Míro nepotřeboval žádné ocenění, byl si vědom svých schopností a nemusel je někomu dokazovat. Kromě turnaje tu však byla také ještě jedna nemilá záležitost, která způsobila, že bylo moře vnímáno jako ta lepší volba. Svatba. Princ se měl brzy ženit, a to nejen s ledajakou osobou. S Magickou. Jeho ženou se měla stát právě Magická, a to ho znervózňovalo. Ještě nikdy se s nikým takovým nesetkal, pouze o nich slýchával a nikdy nešlo o nic pěkného. Žádní lidé, jen zvířata. V hlavě se mu tak přirozeně tvořily obrázky lidí se psíma ušima, prasečími rypáky a vlčími tesáky. Z těch divokých představ mu až přeběhl mráz po zádech.

„Máme tady rozbít tábor, princi?" oslovil ho jeden ze členů posádky a vytrhl ho tak z přemýšlení.

„Hmm? Ano, přesně tak," zamumlal mu na odpověď a rozhlédl se kolem. Slunce již zapadlo a z ostrova toho nebylo moc vidět. Jen písčitá pláž lemovaná stromy, které tvořily zdánlivě neprostupný hustý a temný les. Všude bylo ticho a zdálo se, že toto místo nemá žádné obyvatele. Přesto si Míro pohrával s myšlenkou průzkumu. Ještě, než zde přenocují, tak si musí toto místo lépe prohlédnout. Ano, jedině tak to bylo správné. Měli by si ho prohlédnout. To se v něm ozýval instinkt vojáka, který mu radil složit hlavu jen v oblasti, o které bude stoprocentně vědět, že je bezpečná. Jenže Míro byl v tu chvíli tak unavený (a ze všeho otrávený), že se rozhodl toto pravidlo pro jednou přeskočit. Podobné akce dělal již tolikrát a často tím největším adrenalinem bylo jen pár zatoulaných veverek. Neviděl tedy důvod, proč by zrovna tento ostrov měl být něčím jiný.

Toto rozhodnutí se mu mělo stát brzy osudným. Z temného houští ho totiž i s jeho muži sledovaly hned dva páry zvědavých očí.

„Neuvěřitelné," pronesla vysoká žena s blonďatými vlasy, na jejíž tváři se objevil potěšený úsměv. „Sparťané, máme to ale štěstí, sestřičko," zazubila se na druhou členku týmu „Houští".

„Na co hned nemyslíš," povzdychla si Evjenik. „Nejsou pro nás hrozbou. Nechejme je být, Rízo. Jen tu přespí a půjdou dál."

„Tihle panáčci už nikam nepůjdou, to mi můžeš věřit," ušklíbla se Ríza. „A teď pojď," pobídla ji. „Jde se to oznámit královně."

Evjenik ještě před odchodem vyslala k táboru jeden krátký ztrápený pohled, ale nakonec sestru následovala zpět za ostatními. Věděla, že o návštěvě cizinců musí být královna informována, přesto doufala, že když se dozví i o tom, jak jsou pro ně vlastně neškodní, nechá je být. Vždyť o nic nešlo! Pár hlupáků si odpočinulo na špatné pláži, z toho přeci nemusí být nic velkého. Jenže opak byl pravdou. A vše se zhoršilo, když se královna dozvěděla, z jaké polis ti muži pocházeli.

„Takže to jsou Sparťané?" rozzářila se. „A je mezi nimi dokonce i princ? Báječné!"

„Báječné?" zopakovala po ní Evjenik nevěřícně. Vůbec se jí nelíbil tón, s jakým byla ta slova pronášena.