Magičtí (oba díly ✅)

28. Výlet pokročil

Nero se probudila s východem slunce. Otevřela oči a spatřila, že jejich tábor už není tak prázdný, jako býval.

„Á, tak tady jste," pozdravila Háda, který seděl o kus dál ve svém meditačním sedu.

„Dobré ráno," odpověděl Voithó, který s sebou ve své lněné košili nesl několik jablek k snídani. „Tady je něco k zakousnutí, ale," zarazil se, „kde je Káfsi?"

Věděl, že toto dobou by na něm už visela a snažila se pro sebe ukořistit nějakou dobrotu.

„Vy jste na ni nenarazili?" zaváhala Nero. „Šla vás hledat. Myslela jsem, že když jste tady vy, tak tu bude i ona."

„Cože?" vyhrkl Voithó a naráz upustil všechna jablka.

„Jistě jenom zabloudila a přenocovala v lese," řekla Nero klidně, ale on její poznámku ignoroval.

„Zůstaňte tady, jdu ji najít," řekl Voithó odhodlaně.

„Já taky," přidal se k němu Alexander, který se to ráno rozkoukal o něco rychleji, než bývalo jeho zvykem.

„Jistěže, to mě vůbec nepřekvapuje. Nedělejte ukvapené závěry, měli bychom počkat tady," řekla Nero rozhodně. Věděla, že ten malér vznikl právě kvůli tomu, že jeden šel hledat toho druhého. Kdyby s nimi Káfsi ten večer zůstala v táboře, byli by nyní všichni spolu, jenže to ona ne. Káfsi zkrátka musela provést něco extra.

„Souhlasím s Nero," řekl Hádés a podíval se směrem k oběma mladíkům. „Tím, že ji půjdeme hledat ničemu nepomůžeme."

„Ale vždyť může být v nebezpečí!" nevzdával se Voithó svého plánu. „A já vím, že jste, ehm, bůh podsvětí, ale tohle vám přeci nemůže být jedno!" protestoval.

Hádés neodpovídal, jen na něj bezeslova zíral a Voithó měl pocit, že mu vidí do duše. Tento „trik" byl zjevně jeden z Hádových oblíbených.

„Stejně půjdeme," řekl Voithó rozhodně.

„Také vás nezastavuji," odpověděl Hádés neurčitě.

Voithó pokynul Alexanderovi a společně se vydali hledat Káfsi, která byla neznámo kde.

***

„Ugh," povzdychla si Káfsi, když ji probudily sluneční paprsky. Promnula si oči a znaveně se vytáhla do sedu. Když po nějaké době neuspěla ve svém hledání, rozhodla se, že přespí v lese a cestu zpět najde až se rozední. A ten okamžik byl tady. Káfsi se postavila na nohy a rozhlédla se kolem. Hmm, tady to neznám, pomyslela si mrzutě.

Pokud jí les připadal stejný ve tmě, nyní to nebylo o nic lepší. Kam jsem se to zatraceně dostala? Její oči skenovaly okolí, jestli nenajdou nějakého živáčka, ale bez výsledku. Káfsi si povzdychla. To byla zase pěkná blbost. Oni už jsou určitě zpátky v táboře a já abych teď sama hledala cestu zpět. Užuž se chystala rozejít, když vtom se zarazila. Na tváři se jí objevil úsměv. A jo... já jsem tady sama. Vždyť on tu nikdo není, pomyslela si spokojeně. On tu vážně nikdo není! V tu chvíli úplně zapomněla na boží zraky, které ji mohly, i nemusely, pozorovat. Káfsina pozornost se soustředila jen na fakt, že v jejím okolí po dlouhé době není ani živáček. Mohla se svobodně nadechnout. Nikdo ji nesledoval, nikdo ji nesoudil. Mohla by zpívat a nikdo by nehodnotil, jak moc čisté, či falešné to je, protože by ji zkrátka nikdo neslyšel. Nikdo!

Káfsi se rozzářila. Nikdo, zopakovala v duchu. Nemohla se toho slova nabažit. Nikdo tady není. Netušila proč, ale myšlenka, že je konečně sama od všeho a od všech, ji nutila dát se do tance. Byl to onen vítězný taneček, který nikdy neměla příležitost řádně vyzkoušet. Paráda, zajásala. Káfsi byla v sedmém nebi. Začala skákat po trávě a točit se kolem dokola jako postřelená víla. Mávala rukama ve větru jako strom během hurikánu a všechno jí bylo úplně a naprosto fuk. V klidu a v pohodě si poskakovala po lese a v duchu jásala, jak je na světě hezky, když vtom do někoho vrazila.

Ouha, pomyslela si, co to... Zprudka sebou trhla. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu před ní stál voják. Černý plášť, takže ten je od nás, pomyslela si Káfsi a udělala několik zděšených kroků dozadu. Kde ten se tady zatraceně vzal?

Naštěstí se voják zdál být jejich střetem neméně překvapený a Káfsi nabyla dojmu, že mu může utéct. Rychle se otočila a chystala se rozeběhnout pryč, ale v cestě jí už stál někdo další. Do háje.

„Princezna!" zvolal ten první, který se stihl vzpamatovat. „Našli jsme ji!"

Káfsi se mezi nimi jen taktak propletla a rozutekla se pryč. Proč na ně musím vždycky narazit? Jak je možný, že mě pokaždé najdou? To jim někdo dává echo? Najednou ucítila, jak přes ni padlo laso. Ihned se jí utáhlo kolem pasu a stáhlo jí ruce pevně k tělu. Káfsi spadla na zem. Ale ne, pomyslela si a sykla bolestí. Už zase?

V tu chvíli ji laso Artemis více otravovalo, než děsilo. Káfsi vstala a pokusila se ho ze sebe stáhnout, jenže voják, který držel jeho konec, s ní cukl a ona spadla opět na zadek. Přesto se nevzdávala. Laso bylo sice nepříjemné a pálilo jí na kůži, ale ona věřila, že to zvládne. Že se z něho vymaní. Jenže pak přišlo druhé. A... třetí? Tři provazy obtočené kolem Káfsina těla způsobovaly bolest, o které se jí nikdy předtím ani nesnilo.

„Ááá," vykřikla více frustrovaně než trpce. Pokusila se přetáhnout lasa přes hlavu a utéct někam do bezpečí, ale bolest byla nyní příliš silná. Přišlo jí, že má kůži v jednom ohni, a ne v tom „správném" ohni. Ne v tom jejím. Jako by ta lasa brala její magii a obracela ji proti ní.

To nejhorší na tom všem bylo, že čím více proti tomu Káfsi bojovala, tím pevněji se kolem ní lasa utahovala a bolest jen sílila. Káfsi se pomalu začínalo zatemňovat před očima. Slyšela, že v jejím okolí přibylo lidí. Krom těch tří vojáků s lasem se objevilo ještě pár dalších. Jejich hlasy se však staly jen nesrozumitelnou změtí, zněly jako tlumené bubny v jejích uších. Káfsi cítila, jak jí pomalu těžknou víčka a hlava padá k zemi. Několikrát zamrkala ve snaze zůstat při vědomí, ale bylo to marné. Jediné, co ještě dokázala rozeznat bylo slovo, které k ní doputovalo těsně předtím, než ztratila vědomí.

„Káfsi!" zaslechla známý hlas.

„Voithó?" zamumlala a pak omdlela.

---

Z nějakého důvodu nyní Wattpad neumožňuje přidat komentáře, takže budu ráda, pokud se sem vrátíte sdílet své dojmy (protože kdoví, kdy se ten bug spraví, možná to tady stihneme zabalit XD)