Magičtí (oba díly ✅)

11. Propletené osudy

Druhý den se Káfsi probudila s východem slunce. Vstala do sedu a protáhla se. Z toho ležení na zemi ji totiž bolel celý člověk. Káfsi párkrát zívla a poté přešla k jednomu z koní a strčila ruku do kapsy od sedla. Předtím tam objevila svoji pasteli-večeři a doufala, že se tam nyní najde i něco k snídani. Když byla hladová, tak jí i ta prostá sezamová tyčinka chutnala více než královská kuchyně. Kapsa sedla však nyní bohůmžel zela prázdnotou. Zatracená práce, zanadávala Káfsi v duchu a položila si ruku na kručící žaludek. Koutkem oka zahlédla Háda, jak vstává a jistým krokem přechází ke druhému z koní. Tak a teď je to jisté, on musí být vážně bůh, pomyslela si Káfsi obdivně. Mě by z toho sedu museli tahat minimálně dva lidi.

„To už vyrážíme?" zaváhala Káfsi, když viděla, jak Hádés naskočil na koně.

„Něco ti snad v odjezdu brání?" odpověděl s jistou nezaujatostí v hlase a otočil koně k cestě.

„No, docela by se mi hodil záchod. Ten totiž lidé potřebujou, víš?" řekla a nervózně se podívala směrem k hustému křoví. „Ale když nad tím tak přemýšlím, asi to vydržím. Vážně nemám v úmyslu ukazovat tady bohům svou holou zadnici."

S těmi slovy i ona nasedla na koně a společně vyrazili k Delfám. Káfsi věděla, že jakmile se tam dostanou, tak na ně nikdo z jejího domova nemůže. Delfská věštírna nepatřila žádnému vladaři, byla neutrálním územím, kam si pro rady chodili nejen lidé z celého Řecka, ale i cizinci z dalekých zemí. Sama Káfsi několikrát přemýšlela nad tím, jestli se tam má, či nemá, vydat, aby přišla na kloub svému magickému problému. Ta tajemná věštírna dokázala dát odpovědi téměř na vše a Káfsi se tak přirozeně nemohla dočkat, až tam dorazí.

Káfsi si představovala Delfy různými způsoby, přesto vše bledlo před pohledem, který se jí po nějaké době naskytl.

„To je ale nádhera," vzdychla Káfsi obdivně, když na pahorku před nimi spatřila bělostné domky, nad kterými se tyčil chrám, jenž byl s každou další vteřinou jen krásnější a krásnější.

„Chrám Apollóna," řekl Hádés. „Ale tudy naše cesta nevede."

„Počkej, cože?" vyhrkla, když viděla, jak se Hádés odvrací od té nádhery a vede koně podél skal, pryč od toho pěkného a kouzelného.

„Potřebujeme k samému zdroji věšteb," vysvětlil. „A ten v chrámu nenalezneme."

„Cože? Ale vždyť– " začala, ale pak se zarazila. „Tak dobře," povzdychla si Káfsi nakonec. Koneckonců, ty jsi tu šéf, dodala v duchu, ale pak si něco uvědomila. „Můžeš mi dát jenom chvilku?" obrátila se na něj. „Hned jsem zpátky. Nikam neodjížděj, ano?"

Hádés byl její žádostí překvapený, ale nic proti ní nenamítal. Když se však Káfsi za několik minut vrátila zpět, nedokázal odolat a musel se zeptat, co bylo u Apollónova chrámu nutné vyřídit.

„Ehm, vyřídit," začervenala se. „Řekněme, že poutníci tady mají prostor pro, no, očistu. Ano, jenom jsem tam provedla očistu," zazubila se na něj a společně se poté vydali po cestě vedoucí podél skal.

Káfsi byla zvědavá, na jaké místo ji Hádés zavede. Říkal něco o „zdroji", ne? Ale co může být lepší než zářivý a opečovávaný chrám boha Apollóna?

Hádés se zastavil až u temné skalní dutiny. Seskočil z koně a bez zaváhání do otvoru vkročil.

Počkat, zarazila se. To je jako ono? Vypadalo to jako díra. Doslova. Díra ve skále. Káfsi začínala přemýšlet o tom, jestli bohové nemají nějakou nevyřešenou úchylku na temná místa a skály. Něco takového prostě nemůže být náhoda. Hádes však působil tak jistě, že se nakonec i ona přeci jen rozhodla, že ho bude následovat a též do té tajemné skalní pukliny vejde.