Magičtí (oba díly ✅)

21. Divnosvět

Káfsi nevěřila vlastním očím. Ten zlatý šíp nyní Chádovi znepříjemňoval život, ale kdo jej vystřelil? Protože ona to rozhodně nebyla! V němém údivu sledovala, jak se k nim Chádés s rozezleným pohledem otáčí. Voithó byl ještě stále v jeho spárech, ale nezdálo se, že by mu jejich nepřítel věnoval stejnou míru pozornosti jako předtím. Ne. Vypadalo to, že si našel nového „človíčka" na hraní.

Evjenik? Káfsi na Amazonku zírala jako ve snu. Právě ona v ruce svírala zlatý luk a z poličky vytahovala další z šípů patřících bohyni Artemis. Evjenik napnula tětivu a trefila Cháda podruhé, tentokráte do paže, které se předtím Voithó nedokázal zbavit.

„Hloupý človíčku," odsekl Chádés a odhodil mladíka za Káfsi. Poté se rozešel k Evjenik, která však již stihla vystřelit další ze šípů. Do třetice všeho dobrého, přesně tak se to říká. Tento šíp ho trefil do kolene, nemilá záležitost jak pro dobrodruha, tak i pro boha (či cokoli, co před nimi nyní stálo). Možná, že Chaos nemohl zemřít, přesto to byla řádná otrava. Šíp v koleni vám den nezlepší, stejně tak i ty v krku a v paži představovaly řádný diskomfort.

„Hmm, asi jsem na vás byl až moc hodný," prohodil Chádés zamyšleně a vyslal za Evjenik hustou černou mlhu. Ta se po nadechnutí té látky rozkašlala a padla na kolena.

„Ev!" vyhrkl Míro, ale to už mu Amazonka zmizela v černi. „To... To bude v pořádku. Musíme... Musíme zachovat klid, ano?" obrátil se poté ke zbylým členům skupiny, když viděl, jak si i k nim mlha postupně nachází cestu. Utvořila kolem nich kruh, jako by se jednalo o temnou oponu, která se postupně uzavírá a s každou další vteřinou jen více a více houstne. „Čistá hlava, přesně tak nám to bůh podsvětí říkal, že?" dodal Míro a Káfsi zlehka přikývla.

Nikdo z nich v tu chvíli netušil, co se na ně vlastně žene a ani jak to ustojí. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než dát do toho vše a věřit v ten nejlepší možný výsledek. Káfsi přivřela oči a zadržela dech. Tehdy ucítila, jak ji Voithó jemně chytil za ruku v jednoduchém „to bude dobré" gestu. Ona mu stisk bez zaváhání oplatila. Nepouštěla se ho. Ať už se děje cokoli, bude to dobré, pomyslela si, když jí po celém těle vyskákala husí kůže. Není nic, co bychom nezvládli., dodala v duchu.

Káfsi držela oči pevně zavřené, a nakonec i ji obklopila tmavá neprostupná mlha. To samo o sobě nevěstilo nic dobrého, ale ještě horší byl fakt, že společně s výhledem na svět zmizel i uklidňující stisk ruky. Tehdy v ní hrklo. Káfsi pohnula prsty, ale nahmatala jen vzduch. To ne, pomyslela si. Ne, ne, ne. Snažila se nepanikařit, ale bylo to těžké. Tak moc těžké, vždyť na to měli být spolu! A jako by toho už tak neměla na talíři dost, zčistajasna jí v hlavě zarezonoval cizí hlas, hlásící jen dvě slova:

„Zabiješ je."

„Co prosím?" vyhrkla a zprudka otevřela oči.

V tu chvíli zjistila, že již nestojí ve skladišti a ani nebojuje s Chádem. Překvapeně se rozhlédla kolem. Všude byla k vidění jen stříbřitá šeď, jež byla velice podobná té, jakou znala z podsvětí, přesto na ní bylo něco jiného. Zvláštního. Divného. I přestože ono tajemné místo bylo jasné a zářivé, ona z něj cítila jen nepříjemnou prázdnotu, ze které se jí dělalo úzko.

„Já jsem... mrtvá?" zaváhala, a přitom očima zmateně těkala po místě, kde nahoře i dole bylo jedno a to samé.

„Zabiješ je," zopakoval ten tajemný hlas, působilo to jako oznámení. „Sparta zaútočí a pobije vás. Pobije vás všechny do jednoho."