Magičtí (oba díly ✅)

14. Štěstí v neštěstí

Když Sophias dorazil k paláci Athény, nedokázal uvěřit svým očím. Pohled, který se mu naskytl byl jen velice těžce uvěřitelným. Plameny oblizovaly sochu bohyně Athény a tvořily kolem ní jednu velkou kouli plnou ohně.

„Princezno Káfsi!" zvolal, ale Káfsi ho v tu chvíli neposlouchala. Neslyšela jeho kroky, ani naléhavý hlas. V tu chvíli soustředila všechnu svou sílu na sochu bohyně. Z Káfsiných dlaní šlehaly ohnivé provazy, které sochu Athény obalovaly ze všech světových stran. Objímaly ji v plamenném sevření a nepouštěly.

„Snažil jsem se ji zastavit, ale bylo to marné," postěžoval si Voithó, který vše s ustaraným pohledem sledoval a ze všech sil se snažil vymyslet, jak tomu má učinit přítrž.

„Tohle zvládnu, ty běž zpět a dohlédni na to, aby sem náhodou nedorazil král," řekl Sophias a Voithó přikývl. Zatímco on se vracel zpět k theatronu, Sophias došel blíže ke Káfsi.

„Princezno dost!" osočil ji podruhé, ale Káfsi nereagovala. Zrovna byla uprostřed velice plamenné diskuse s bohyní.

Je to všechno tvoje vina, rozčilovala se Káfsi v duchu k soše Athény. Tvoje vina a všech ostatních. Já tu sílu nechci. Nechci! Byla zoufalá, snažila se ze sebe vyždímat veškerou magii, kterou v sobě mohla najít. Dostat ze sebe vše, co z ní kdy dělalo onen „prohřešek proti přírodě". To kvůli tobě jsem přišla o mámu, pokračovala Káfsi vztekle a vybíjela si svůj hněv na soše. To kvůli tobě mě otec nenávidí!

Kéž by tím stigmatem bylo něco vnějšího. Třeba takové znaménko, či tetování, zkrátka cokoli, co se dá strhnout, vypálit, odstranit. Jenže její problém nešel vyřešit ostřím nože, nešel vyjmout a zahodit. Magie byla v Káfsi hluboce zakořeněna a ona si toho byla až moc dobře vědoma. A nyní... nyní se chystala ony kořeny zpřetrhat. Už jen chvilku, pomyslela si Káfsi s potěšením. Přišlo jí, že plameny slábnou. Už jen chvíli a nebudu Magická.

„Řekl jsem dost," prohlásil Sophias stroze a bez varování ji chytil za ruku.

Káfsi sebou vyděšeně cukla a oheň zmizel.

„Sophiasi, co blázníš?" vyhrkla a ihned se mu podívala na dlaň. „Neublížila jsem ti?" zaváhala. Žádné zranění však nenašla. Nemožné, pomyslela si. Ještě před chvíli měla ruce v jednom ohni. Doslova. Jak je možné, že mu nic není?

„O co se tu snažíte, princezno?" zeptal se Sophias mírně.

Káfsi od něj jen odvrátila zrak.

„Běž pryč," zavzlykala. „Prosím, chci být sama."

Sophias jí však nevyhověl. Konejšivě jí položil ruku na rameno a znovu zopakoval svou otázku:

„O co se tu snažíte?"

Z jeho hlasu byl cítit klid a zájem, což Káfsi zarazilo. Očekávala spíše hněv. Hořkost. Zklamání. Vždyť to přeci pokazila! Dovolila bratrovi, aby předčasně prozradil její identitu a tím ohrozila i jeho, nebo snad ne?

„J-já," zakoktala Káfsi. „Já už dál nemůžu, Sophiasi," vzlykla. „Už nechci být Magickou. Ne, já už NEMŮŽU být Magickou! Chci být normální! Chci, aby se mi táta podíval do očí a neviděl ve mně hrozbu. Chci, aby mě měl rád, Sophiasi," fňukla a usušila si tváře do dlaní. „Já jenom chci, aby mě měl rád. A to nejde, když budu Magická. Musím se toho zbavit. Ta magie ze mě dělá někoho, kým nejsem."

Znovu namířila ruce na sochu a chtěla začít s celou plejádou plamenů hezky nanovo.

„Magie vás ale nijak nemění, princezno," zastavil ji Sophias. „Vše, co jste a kým kdy budete je jen na vás."