Hokejový fanda - DOKONČENÉ

21. kapitola- Melodie

Celou noc jsem přemýšlela, protože jsem nemohla usnout. Ostatní si užili noční lyžování, dokonce i Rick byl s nimi. Nechtěli mě tu nechávat, ale já odmítala jet.

Seděla jsem v křesle a v rukou svírala hrnek od čokolády. Rick na posteli spokojeně oddychoval. Do oken svítil měsíc, z nebe padaly obrovské vločky.

Pálily mě oči od nekonečného pláče. Slzy mi stékaly po tvářích, které už jsem měla od breku opuchlé. Vzdala jsem přemýšlení a odploužila se do postele. Zachumlala jsem se do deky a dívala se do tmy. Víčka mi začala klesat, přepadla mě únava a já doufala, že se mi konečně podaří usnout.

~

Probudila jsem se, Rick už vedle mě neležel a v domě bylo ticho. Asi už odjeli lyžovat. Na stolku ležel malý zelený papírek. Podle písma jsem poznala, že ho psala Nikki.

Jeli jsme lyžovat. Nechtěla jsem tě budit. Okolo páté se vrátíme. Pa Nikki
PS: pan Blake zajel na nákup, do odpoledne nebude doma

Usmála jsem se a položila lístek zpět. Podle času na budíku je půl dvanácté. Takže mám plno času na lenošení.

Nalakovala jsem si nehty, umyla si vlasy a vyfénovala si je. Pustila jsem si rádio a do rytmu písní jsem si vybírala oblečení na večer. Zaslechla jsem bouchnout dveře. Charles už se zřejmě vrátil. Vyběhla jsem z pokoje a zahlédla někoho zacházet do společenské místnosti. Copak tu zůstal ještě někdo? Někdo začal hrát na piáno. To rozhodně pan Blake nebude. Ta líbeznost písně mě nutila tančit. Po chvíli se ozval hlas. Tak hezký mužský hlas už jsem dlouho neslyšela. Zaposlouchala jsem se a pak mi to došlo. Tohle je Jasonův hlas. Zavřela jsem za sebou dveře a svezla se po nich.

Nezůstala jsem tu sama. Je tu ještě Jason. Tak krásně zpívá. Zrovna hrál jednu z mých oblíbených písní. Jako malé mi ji hrával dědeček.

Zvedla jsem se a znovu otevřela dveře. Váhavě jsem se připlížila ke dveřím do společenské místnosti. Seděl u piána se zavřenýma očima. Mokré vlasy mu padaly na čelo, svaly na rukou se mu napínaly pokaždé, když zmáčknul klávesu. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči.

Proč to musím mít tak těžké? Proč to nemůže být jednodušší? Opřela jsem si hlavu o zeď a nechala si vlasy volně padat do obličeje.

Jason najednou přestal. Stoupla jsem si blíž ke stěně a doufala, že si mě nevšiml. Odkašlal si a pokračoval. Začal hrát mou hodně oblíbenou. Když mě dědeček učil hrát na piáno, vždy jsem chtěla hrát tuhle. Zlehka jsem podupávala do rytmu. Vzpoměla jsem si, jak jsem se učila hrát na klavír a Johny na kytaru.

"Johny můžeš mi to zahrát? Chtěl bych si to poslechnout." dědeček Johnyho přitlačil blíž k piánu.

"Dědo, já to zkazím." ucouvl zpět.

"Umíš hrát pekfektně. Tes tě doprovodí. Bude to pěkné." dědeček zavřel oči a Johny začal hrát. Brnkal na kytaru, usmíval se a já se k němu po chvilce přidala. Dokázali jsme spolu vytvořit pěkné dílo. Děda rád dolaďoval a my mu vždy vyhověli.

Vzpomněla jsem si na Rickovu kytaru a doběhla pro ni. Tu ohranou melodii si perfektně pamatuji, takže nebude problém ji zahrát. Stoupla jsem si zpět ke stěně a zjistila, že Jason znovu hraje předehru. Tentokrát si začal i pobrukovat. Počkala jsem na správný moment a přidala se. Šlo mi to jako po másle. Nemohla jsem se nabažit té krásné melodie. Vzpomínky na prázdniny u prarodičů mi vhnaly slzy do očí.

Tak moc jsem se do hraní ponořila, že mi ani nedošlo, že Jason přestal hrát. Měla jsem zavřené oči, takže jsem nemohla vědět, že právě stojí přede mnou.

Hrála jsem dál a bylo mi to jedno. Smutek mě donutil plakat, ale já stejně hrála dál. Do hraní jsem dávala větší razanci, až mi trsátko vyklouzávalo z prstů. Ucítila jsem dlaň na ruce, a pak jsem otevřela oči. Jason stál přímo proti mě. Díval se na mě a usmíval se. "Nevěděl jsem, že hraješ."

"Hraju, dokonce i na klavír." odsekla jsem mu a otřela si slzu.

"To jsem nevěděl. Jak tě napadlo to spojit?" z tváře mu zmizel úsměv. Jen v očích mu poletovaly malé jiskřičky.

"Můj děda mě to naučil." zadívala jsem se ven, i když jsem věděla, že mi to koukaní z okna moc nepomůže.

"Chtěl bych se ti omluvit, že jsem ti včera ujel a nechal tě tam. A taky bych se chtěl omluvit za tamto. A tvoje pravidla budu respektovat." jemně pokývnul hlavou.

"Jo, to je jedno. Opravdu?" podivila jsem se. Nemyslela jsem si, že zrovna on je bude dodržovat.

"Opravdu. Mohla bys to ještě jednou zahrát?" s úsměvem se zeptal a já si všimla, jak se mu dělá ďolíček.

"Jo, ale jen když budeš zpívat." pokusila jsem se taky usmát.