Hokejový fanda - DOKONČENÉ

46. kapitola - Poslední den na střední

Před tím, než se každý vydal po oslavě mých narozenin domů, jsme se domluvili, že až budeme mít po ukončení školního roku, u Andrewa doma uspořádáme pro všechny maturanty velkou oslavu. Nikki napadlo, že bychom tu závěrečnou oslavu mohli spojit s mými narozeninami. Nejdřív jsem nechtěla souhlasit, ale protože mě o to všichni prosili, nakonec jsem řekla ano.

~

Stáli jsme před tribunami na fotbalovém hřišti naší střední v modrých hábitech s čepkami na hlavě. Na každém byla viditelná obrovská nervozita. Nikki vedle mě přešlapávala z nohy na nohu, kluci se bavili o hokeji a vypadali nejvíce klidně z celého našeho ročníku, Rick odešel za svými kamarády z fotbalu a Jenny se připojila k nám. "Jste nervózní?" zeptala se.

"Hrozně, už abych to měla za sebou," řekla Nikki, "jenže když si to tak uvědomím, tak za tři dny odletím do Evropy. A to nechci. Takže bych se vrátila nejraději na začátek tohohle školního roku a dala si to od znova."

Zarazila jsem se nad myšlenkou toho, že bych si to měla všechno ještě jednou zopakovat. Neuměla bych si to popravdě představit. Ale jedno by na tom bylo dobré. Mohla bych Jasona potkat znovu a všechno bych to udělala jinak.

"A ty Tes?" Jenny se na mě nechápavě podívala, protože jsem zírala do prázdna jako kdybych byla úplně mimo.

"Já," odkašlala jsem si, "nechci aby tenhle rok skončil. Protože pak se rozejdeme a každý se vydá někam jinam a třeba se už nemusíme potkat." Obě souhlasně pokývaly hlavou a tvářily se trochu unaveně.

"Prosím Vás, běžte se posadit, ano? Za chvíli budeme moct začít," hlásil ředitel, který se mezi námi objevil, aniž by si ho někdo všiml. Najednou byla nervozita skoro hmatatelná. Když jsem se posadili do dvou dlouhých řad plastových židlí, zahlédla jsem, jak si na tribunu sedá Rickova sestra Jessica a v zástupu za ní jsem zahlédla i Adama a dvojčata. Z jejího příchodu jsem nebyla zrovna nadšená, ale to, že tu byli kluci, to mě docela potěšilo.

Když si ředitel stoupnul na provizorní podium ke stupínku, v reproduktorech na tribunách se ozval jeho chraplavý hlas. "Dámy a pánové, vítám Vás u dnešního předávání diplomů pro naše letošní maturanty," odmlčel se, když si srovnával brýle na nose, aby viděl na připravený papír s textem, "tento školní rok byl pro mnoho z našich žáků velice úspěšný. Náš fotbalový tým se umístil jako první v soutěži s ostatními středními školami v Bostonu, plno našich studentů mělo skvělé výsledky u závěrečných testů, proto bych tento rok rád shrnul pár slovy. Bude mě mrzet, že takto skvělý žáci odcházejí. Jednodušše bych Vám chtěl poblahopřát hodně štěstí v dalším studiu na vysokých školách. Doufám, že se Vám bude dařit stejně dobře, jako na této střední škole," lidé začali tleskat, ředitel je však uklidnil a pokračoval dál, "než se ale dostaneme k hlavnímu bodu programu, chtěl bych požádat mluvčího ročníku, aby pronesl pár slov."

Jako mluvčího jsme se rozhodli společně s učiteli vybrat Toma. S řečněním mu to vždy šlo, a tak jsme ho nechali, aby za nás všechny něco pěkného řekl. Zvedl se ze židle, s papírem v ruce vyšel pár schůdků na pódium ke stupínku, narovnal se a začal mluvit.

"Dobrý den, jsem Thomas Hanson, žák maturitního ročníku a dnes tu budu promlouvat za nás všechny. Když jsem sem nastupoval, neočekával jsem, jaké skvělé přátele a lidi tu poznám. Šel jsem sem po boku svých nejlepších kamarádek, Theresy Wolleové a Veronici Gouldingové a ptal jsem se jich, jaké to asi bude být na střední. Theresa mi tehdy odpověděla, že to bude pořád stejné, škola je škola, ale Veronica v tom hledala všelijaká pozitiva a to mě inspirovalo. Sice jsem neměl dostatek času na učení, protože hraju hokej, ale i tak jsem si všechny strávené hodiny s přáteli, které jsem tu postupem času získal, užil a jsem za ně vděčný. Chtěl bych poděkovat především učitelům, že s námi měli takovou trpělivost a když jsme potřebovali pomoc, byli ochotní. Děkuji všem, že jsem Vás mohl poznat. Doufám, že si užijete prázdniny a budete úspěšně pokračovat ve studiu," Tom nadšeně vydechl a usmál se, protože tleskala celá tribuna a někteří rodiče vypadali, že jim i ukápla slza. Tom se vrátil zpátky mezi nás a až teprve teď jsem si všimla, že má trochu růžové tváře.

"Řekl jsi to opravdu krásně, Tome," objala ho Nikki. Musím uznat, že má Nikki pravdu. Dokonce mě to dojalo tak, že jsem měla opravdu na krajíčku. Ředitel se vrátil zpět ke slovu a znovu uklidnil tribunu.

"Opravdu pěkný proslov, Thomasi, děkuji. A nyní bych chtěl začít s předáváním diplomů," když začal podle abecedy jmenovat všechny žáky, Nikki potichu odříkávala jména s ním a já sledovala, jak se lidi zvedají a postupně chodí po schůdkách za ředitelem. Skoro všichni už tam stáli, zbývala jsem já, Alex a pár dalších holek. "Theresa Wolleová," zvedla jsem se a během té chvíle, co jsem šla k pódiu, snažila jsem se najít mezi tou hromadou rodičů svoje rodiče. Přestala jsem se soustředit na hledání a raději se zaměřila na pana Genvera, který se na mě společně s ředitelem usmíval a držel v ruce můj diplom.

"Gratuluji, Thereso," pan Genver mi podal ruku a po něm to zopakoval i ředitel. Předali mi do ruky diplom a já se zařadila k ostatním do řady. Všimla jsem si maminky, jak na mě mává z předposlední řady, drží kapesník a taťka, Johny i prarodiče se usmívají.

Potom, co se k nám připojili i zbývající spolužáci, ředitel pronesl pár posledních slov, jsme se shlukli a společně jsme všichni vyhodili čepky do vzduchu. Smála jsem se a všechna tréma byla pryč. Rodiče z tribun se začali hrnout dolů za svými dětmi, aby si s nimi mohli udělat fotku. Celá naše parta si povídala a smála se, pak přišli moje rodiče a chtěli nám udělat společnou fotku, a tak jsme si dali ruce kolem ramen a usmáli se.

Když se parta po focení rozprchla po stadionu, zůstala jsem tam stát jen s rodiči a zaznamenala, že se sem z druhé strany tribuny vydali dvojčata a Adam. "Ahoj, Charlie a Mikeu, tak ráda vás oba vidím," mamka se s nimi šla přivítat. Adam stál na proti mě, s rukama v kapsách u kalhot a smál se.

"Ahoj Adame, nečekala bych tě tu," pozdravila jsem ho.

"Ahoj, Tes, no popravdě jsem taky nečekal, že bychom se tu mohli potkat. Jessica nás sem vytáhla kvůli jejímu bráchovi," řekl.

"Tak to jo. Čemu se směješ?" založila jsem si ruce na prsou a zvedla obočí.

"Sluší ti to."

"Děkuju. A mimochodem, co děláš dneska večer? Chtěla bych tobě a Charliemu vynahradit tu party tehdy v Detroitu," usmála jsem se.

"Dneska nic v plánu nemáme, proč?"

"Večer slavíme konec střední a k tomu navíc ještě moje narozeniny . Takže co ty na to?"

"Nejsem proti, v kolik máme přijít a hlavně kam? A všechno nejlepší," objal mě a já cítila jeho svěží vůni.

"Ještě ti to napíšu, jo? Děkuju," přestala jsem ho objímat a cítila, jak mi zrudly tváře.

"Tes, nechceš se s Charliem, Mikem a Adamem vyfotit?" mamka držela v rukou foťák a čekala na odpověď. Kývla jsem souhlasně hlavou a stoupla si vedle kluků. Adam mi dal ruku kolem pasu, díky čemuž mi hořelo v tvářích ještě víc. Budu na těch fotkách vypadat jako rajče, řekla jsem si v duchu.

"Tak večer," pošeptal mi Adam do ucha, když odcházel s dvojčaty zpět za Jessicou.