Hokejový fanda - DOKONČENÉ

64. kapitola - Leštění skleniček

Když jsem se společně s Jasonem po vydatné večeři odebrali do pokoje, hodila jsem tašku s věcmi, kterou jsem si zabalila ještě včera než jsem jela k Jasonovi, na zem. Unaveně jsem dosedla na postel a zhluboka vydechla. "Co je ti?" zeptal se mě Jason a posadil se vedle mě.

"Nic mi není. Jen je najednou moc věcí, které se na mě navalily," opřela jsem se mu o rameno.

"To bude dobrý," něžně mě pohladil po rameni a dal mi pusu na spánek.

"Jak se ti tu líbí?"

"Tady? V tomhle domě? Je to tu úžasné," usmál se a rozhlížel se po pokoji.

"Tak to je dobře," usmála jsem se a pak ho dlouze políbila.

~

Dnes je sobota. Včera jsme se vrátili z večeře v Bostonu. Protože jsem měla hlavu plnou informací a nevěděla jsem, co bych s tím mám dělat, napadlo mě, že bych si mohla jít zaběhat.

Běžela jsem po cestě kolem kampusu a od úst mi unikaly malé obláčky páry. Prý tu cestu udělali pro ty nadšence, jako jsem já. Kdo by přece šel běhat v osm ráno? A ještě v sobotu? A ještě v takovéhle zimě? V uších jsem měla sluchátka, pouštěla jsem si skladby od Shawna Mendese a pak nějakou elektronickou hudbu. Shawna mám ráda. Jeho písničky mají něco do sebe. Snažila jsem se soustředit na cokoli jiného než byl bratrův rozchod a na skutečnost, že chodím s Jasonem.

Jenže jsem se na nic jiného soustředit nedokázala. Udýchaně jsem se zastavila, opřela si dlaně o kolena a zhluboka vydechovala. V uších mi hrála píseň Never be alone. Začala jsem se vracet do kampusu, protože mi byla zima. Přeci jenom běhat na konci listopadu asi není ten nejlepší nápad.

Potom, co jsem se umyla, jsem se začala připravovat do práce. Vzala jsem si kabelku a narychlo do ní dala peněženku, klíče a mobil. Protože to do kavárny nebylo mic daleko, mohla jsem zvolnit tempo.

Došla jsem do kavárny kolem půl devaté, dokonce dřív, než jsem původně předpokládala. Pozdravila jsem majitelku, uvázala si zástěru kolem pasu a začala po kavárně pochodovat s koštětem a zametat. Šmouhy, které jsem koštětem uklidit nedokázala jsem setřela mopem a pak se vydala za pult připravovat na lidi, kteří sem měli během deseti minut začít chodit.

~

Protože takhle kavarna opravdu partřila mezi ty, které se během chvilky začnou plnit lidmi, měla jsem s majitelkou plné ruce práce, abychom zvládali přijínat objednávky, dělat kávu a roznášet objednané položky na příslušné stoly. Někdy jsem si říkala, že by sem klidně ještě jedna brigádnice zapadla.

Kolem jedenácté se tu objevil Jason a usadil se na barovou židličku u pultu. Vůbec jsem netušila, co tu dělá. Vypadal dost rozhozeně. Jelikož se situace se zakazníkami uklidnila, mohla jsem se mu alespoň malinko věnovat. "Ahoj," letmě jsem ho políbila na tvář a šla za starou paní - sedávala tu každý víkend a tvrdila, že sem chodí na kávu jen, když ji udělám já - vzala si od ní peníze za dva šálky kávy a vrátila se zpět k Jasonovi.

"Mluvil jsem s tátou o hokeji," řekl, když jsem zrovna připravovala malé sušenky na podšálky zákazníkům, kteří si před chvilkou objednali. Jeden balíček se sušenkou mi upadl, nemotorně jsem ho zvedla a na podšálek dala nový.

"Cože?!" podívala jsem se na něj dost vyjeveně.

"Řekl jsem mu, že chci hrát hokej. A zmínil jsem se, že mám sice medicínu rád, ale hokejka a puk jsou mi bližší."

"Co ti na to odpověděl?" byla jsem na reakci jeho otce zvědavá. Když jsme vedle sebe předevčírem usínali, pověděl mi, že je dost možné, že ho táta vyrazí z domu hned po tom, co mu oznámí, že nechce pokračovat v rodinných šlépějích.

"Vzal to podle mého názoru dost s klidem. Čekal jsem, že mě vyrazí z domu, ale jen mi suše odpověděl 'Jasone. Vždy jsem pro tebe chtěl to nejlepší. Je to tvoje volba a tvůj život.' Nic víc mi neřekl. Byl jsem dost překvapený," zíral na mou zástěru a já měla chvíli dojem, jakobych ji měla neskutečně špinavou. I když tomu nakonec tak nebylo, trochu jsem se za svoje pochybnosti zastyděla.

"A co bude dál?"

"Trenérovi řeknu, že budu makat ještě víc a s medicínou. To jsem si ještě úplně nerozmyslel. Ale jsem si jistý jednou věcí," ztěžka polkl, "táta mě nenechá, abych s ní seknul. Budu muset dělat oboje. Až táta pochopí, jak v hokeji dřu, poleví."

"Jasone, já nevím, co bych ti na to měla říct," pohladila jsem ho po tváři, "ale jedno vím určitě. Když nedonesu tohle latté a espresso na stůl číslo 5, vyrazí mě buď šéfová kvůli lenosti, nebo si ten pár bude stěžovat, jak tu mají nemožnou obsluhu."

"Tak běž," povzbudil mě, já popadla tác, na který jsem si dala objednávku ke stolu číslo 5 a s milým úsměvem šla k nim. Oba vypadali dost rozzlobeně, jelikož se raději vybavuju s pohledným klukem, místo toho, abych jim donesla kávu, na kterou tak dlouho čekali.

"Už budu muset na trénink," nahnul se přes pult, dal mi pusu na čelo a během chvilky byl pryč.

Kolem poledne sem dorazila nějaká plavovlasá dívka, která se tu někoho snažila najít. "Hledáš někoho?" zeptala jsem se jí, když jsem prošla kolem ní s tácem špinavého nádobí.

"Hledám jednoho vysokého hnědovlasého kluka. Má krásně zelené oči," rozplývala se nad ním.

"Tak takový kluk tu dnes ještě nebyl," usmála jsem se, "ale můžeš na něj počkat u pultu."

"Děkuju moc," vrátila mi úsměv. Během pár minut se ve dveřích objevil Rick a mně bylo hned jasné, jakého hnědovlasého kluka myslela.

"Ahoj," usmála se na něj hned, když ji konečně zaregistroval.

"Ahoj, Ann," pozdravil ji a posadil se na barovou židličku vedle ní. Ann se mu zahleděla do očí a lehce jí zrůžověly tváře. Vytírala jsem sklenici na latté utěrkou a pozorovala, jak se na něj dívá. Teprve když jsem se začala smát, všimnul si i mě.

"Tes, co tu děláš?" zazubil se na mě a v jeho očích jsem si všimla překvapení.

"To víš, občas sem zaskočím vyleštit nějakou tu sklenici na latté a pak jdu zase na kolej," mrkla jsem na něj. Ann se na nás nechápavě dívala a snažila se přijít na to, jak bych se mohla znát s Rickem.

"Ann, tohle je Tes, moje dlouholetá kamarádka z Bostonu. Tes, tohle je Ann, moje kamarádka," poznala jsem, jak se na ni předtím díval. Zamilovaně.

"Těší mě," natáhla ke mně pravačku a já jí s ní potřásla.

"Mě taky," dodala jsem, "co si dáte?"

"Já si dám latté, a ty, Ann?" zeptal se zdvořile Rick.

"Já si ho dám taky, prosím," znovu se mu zahleděla do očí. Přesedli si k jinému stolu, já je obsloužila a pozorovala je, jak se spolu baví. Jenže to už se vrátila majitelka - moje šéfová - z velkoobchodu, kam jela už ráno a mě okončilo poflakovaní. I když jsem stále běhala po kavárně sem a tam, teprve teď jsem mohla šéfce dokázat, že mi to opravdu jde.

Rick se s Ann bavili skoro až do sedmi, kdy jsme zavírali. Bylo milé vidět ho, že se konečně směje na někoho, na kom mu začíná velice záležet.