Hokejový fanda - DOKONČENÉ

34. kapitola - Zapomění

"Cože?" zakřičela jsem. Okamžitě mi začaly téct slzy po tvářích. Místo toho, abych si užívala rande, tak pláču. Proč vždy, když mohu být šťastná, přijde něco, co mi tu chvíli zkazí? Proč nemohu být šťastná jako ostatní?

Kladla jsem si tucty otázek proč. Jason nemluvil. Prostě se na mě díval, ale v očích jsem viděla jeho srdcervoucí výraz. Byl nešťastný, stejně jako já. "Tes, mohl bych tu zůstat a dodělat školu, ale můj hokejový tým už mě volá zpět. Aaron se dal do kupy a může dál hrát. Teď už jsem tu zbytečně," řekl a pokusil se mě chytit za ruku, ale já ucukla. Sundala jsem si brusle a obula si boty. Bez jakéhokoli váhání jsem se rozeběhla ke dveřím. Jason na mě volal, šel za mnou, pak to vzdal, protože by za mnou v bruslích asi nedoběhl.

Vyběhla jsem ven z haly, rozhodně jsem se nechtěla vracet zpět s Jasonem, a tak jsem si vzala taxi a jela domů. Zaplatila jsem a proběhla mezi dvěma hroudami odhrabaného sněhu ke vchodu. Když jsem odemnula, měla jsem pocit, že se mi srdce rozpadlo na miliony kousků, které už nikdo nedá dohromady.

Lehla jsem si do postele a plakala. Nechala jsem pootevřené dveře, takže mě Rocky přišla navštívit. Kníkala a vrčela, protože se jí vůbec nelíbilo, že brečím. Zatočila se vedle mě do klubíčka a olizovala mi tvář. Drbala jsem ji a vyčerpáním usnula. Vím jen, že mi pak mamka vracela do pokoje brusle.

~

Následující den se Jason ve škole neukázal. Všichni se tvářili smutně. Bylo jim líto, že se stěhuje zpět do Philadelphie. Ale co s tím mohli dělat. Nic. Stejně tak jako já. Nikki se snažila zjistit, proč jsem tak moc nešťastná. Nikdo z mých přátel totiž nevěděl, že jsem se s Jasonem dala dohromady. Ani Nikki jsem o tom neřekla, protože jsem se bála toho, co by následovalo. Prostě jsem si procházela svým vlastním peklem.

Byla jsem jako zombie. Napůl mrtvá, napůl živá. Nedokázala jsem se s jeho odchodem smířit. Snažila jsem se na něj zapomenout, v počítači jsem si vyhradila složku, kam jsem přesunula všechny fotky i videa spojené s ním a dala jsem si předsevzetí, že se do ní dívat nebudu. Dres, který mi Jason na Valentýna dal, jsem strčila do krabice v šatně.

Dvacátého měl Andrew narozeniny. Na tu oslavu jsem se ani nedostavila. Přestala jsem chodit na hokej, kdykoli jsem potkala Aarona, vzpomněla jsem si na náš rozhovor v aréně, jak mi řekl, že už se vrací na led. Proč mi rovnou nedošlo, že to bude souviset s Jasonem? Bože, já ho tak miluji. On mi tak nesmírně chybí. Nedokážu si představit, jak bez něj budu moct být. Opravdu jsem se do něj zamilovala a nedokážu to. Jenže na něj musím zapomenout, protože půjdu na vysokou a potkám nové lidi, možná i někoho, koho budu milovat stejně jako Jasona.

Ostatní se dokázali po docela krátké době dát do kupy a přestat smutnit nad Jasonovým odjezdem. Já se o to pokusila také. Musela jsem ale pořád něco dělat, protože v každé volné chvíli jsem na něj znovu myslela. Bylo na čase se vzchopit.

~

Je pátého března. Vstala jsem, šla do koupelny, opláchla si obličej a namalovala se. Z šatníku jsem vyndala džíny a bílé triko s dlouhým rukávem. Vlasy, které jsem měla už do půlky zad, jsem si včera vyžehlila a teď stáhla do culíku. Popadla jsem tašku a telefon. Mamka připravila snídani, Rocky ležela vedle stolu a mlsně se olizovala, protože si taťka zrovna dával do pusy kousek toastu. Johny seběhl dolů společně se Sam a vydali se ven ze dveří.

Za pár dní je Johnymu patnáct, nechápu, že to tak rychle utíká. Ještě nedávno to bylo miminko, které cucalo dudlík a roztomile se smálo. Takový hezký bezzubý úsměv. Maminka dělala lívance. Johny a sam už asi snídali, takže tu byly lívance pro mě a pro mamku. Položila přede mne talíř, posadila se vedle taťky a pustila se do jídla. "Tes, ty nesnídáš?" posunula si brýle na nose a dívala se na mě, jak si prohlížím talíř s jídlem.

"Snídám, jen jsem se zamyslela," polkla jsem. Pustila jsem se hned do jídla. Potom, co jsem dojedla, jsem odnesla talíř na linku a šla si vyčistit zuby. Pak mi nezbylo nic jiného, než se rozloučit s rodiči a vydat se do školy. Během jízdy jsem si zapnula rádio a zrovna běžela moje a Jasonova oblíbená písnička. Nedokázala jsem přepnout jinam. Byla prostě naše a já si ji chtěla poslechnout. Už dlouhou dobu jsem ji neslyšela. Pro sebe jsem se usmívala a potichu si pobrukovala.

Dojela jsem ke škole, zaparkovala a vydala se ke vchodu. Byla pořád zima, takže mě kozačky a kabát neminuly. U vchodu na mě čekala moje parta. Objala jsem Nikki a Jenny, z legrace jsem si s kluky plácla a tvářila se nadšeně. "Tak co dneska podnikneme?" zeptala jsem se.

"Nechcete jít do kina? Strašně dlouho jsme nikde jako parta nebyli," poznamenal Andrew.

"To je fakt," řekli Tom a Nikki současně.

"Určitě dávají nějaký akční film," usmála jsem se.

"Mám se podívat, co promítají?" zeptala se Jenny.

"Podívej se, kde co dávají. Strašně se těším," řekla Nikki.

"Tak jo, Jenny se podívá a u oběda si řekneme, v kolik bude sraz a tak," zavelel Rick.

"Platí, tak zatím," rozloučili jsme se a každý jsme se po vstupu do školy dali na jinou cestu. Nikki a Jenny se vydaly na dějiny, Tom šel na chemii a já s Rickem na literaturu. Popravdě se mi tam vůbec nechtělo. Pan Cameron nám bude zase vykládat to, co už jsme jednou slyšeli. Dostaneme pracovní listy a úkoly, budeme si znuděně zapisovat poznámky, malovat si do bloků a počítat minuty do koce hodiny. Jako obvykle jsem z bloku vytrhla papír a napsala zprávu Rickovi.

Já: Ahoj. :)

Rick: Ahoj, jak je? Taky se na těch jeho hodinách tak strašně nudíš? :)

Já: Mám se celkem dobře, co ty? Jak se má Dominica? Nikki mi říkala, že spolu chodíte ven. :) Jo! Nudím se úplně HROZNĚ! :) Alespoň si můžeme psát. :)

Rick: Dobrý, vždyť to znáš. Má se taky celkem dobře. Jo, někdy zajdeme ven. :) Přesně! :)

Konečně jsem si s ním zase začala povídat. Když bylo hned po Valentýnu, všem jsem se snažila vyhnout. Moc jsem si s nikým nepovídala. Byla jsem tichá a každý den jsem chtěla mít co nejdříve za sebou. Zazvonilo na konec hodiny a já se přesunula na hodinu matematiky. Pan Genver byl dnes v dobré náladě, takže jsme si dlouhou dobu jen povídali a pak zbývajících deset minut počítali. Nikki se na mě smála a očividně byla ve velice dobré náladě.

Když jsme se konečně dostali do jídelny a usedli s obědem ke stolu, Jenny spustila: "Takže jsem se dívala, co promítají a jeden akčňák by tu byl. Je od devíti večer, tak bude stačit, když se sejdeme patnáct minut předem."

"Může jít s námi i Dominica?" zeptal se Rick.

"Samozřejmě, že může," usmála jsem se. Celou dobu jsem se snažila chovat normálně, ale přitom mi vadilo, že Rick chce, aby šla i Dominica. Žárlila jsem a hlavně mi bylo líto, že já jdu sama bez doprovodu. Ale pak mě něco napadlo. Můžu se přeci zeptat Aarona, jestli by nechtěl jít taky.