Hokejový fanda - DOKONČENÉ

66. kapitola - Jonathan Tuckwill

Seděla jsem na sedadle ve philadelphijské tréninkové hale a dívala se před sebe. Nesledovala jsem ani dění na ledové ploše, ani jsem neposlouchala neustálý zvuk pískání a křik trenérů. Prostě jsem tam jen seděla v té zimě, která mi za ty roky návštěv bratrových zápasů začala být důvěrně známá. Trošku začínám litovat toho, že jsem od Jasonova odjezdu přestala na Johnyho zápasy chodit. Koukat na to, jak se můj mladší bráška snaží, to mě vždycky bavilo. Od Jasonova odjezdu jsem o hokeji nechtěla nic slyšet. Tím pádem jsem začala vynechávat klasické večery s tátou a Johnym v televize, když dávali NHL zápasy. Neměla jsem náladu koukat, jak hráči bruslí po ledě, dávají góly, radují se z výhry nebo jsou naopak zklamaní z prohry. Nedokázala jsem to. Nevím, proč mi to tak vadilo, možná kvůli tomu, že ho hrál Jason nebo kvůli tomu, kam mě vzal na Valentýna. Přeci jenom je to pochopitelné. Led, tréninková hala. Všechno by  mi to jen připomínalo Jasona.

Nikki se vedle mě posadila a vydechla obláček páry. "Je tu teda pořádná kosa. Víc než v Bostonu," podala mi kelímek s horkou čokoládou.

"To máš pravdu," uskla jsem čokoládu z kelímku a tělem mi projelo teplo.

"Je tak zvláštní sedět tu. Naposledy jsem v Bostonu stála na tribuně, když hrál Andrew jeden ze svých posledních zápasů," povzdechla si, "je mi líto, že se Andrew vzdal hokeje. Miloval ho. A já milovala ty chvíle, kdy jsem se na něj mohla dívat, jak jezdí po ledě, nahrává spoluhráčům a blokuje soupeře. Milovala jsem, když jsem viděla jeho nadšení v očích a radost v hlase, když mi o svých zápasech vyprávěl. A teď? Teď spolu ani nemluvíme. Je to první velká hádka za celý rok, co spolu chodíme. Nikdy jsme neměli důvod, proč se hádat. Měla jsem mu o Ianovi říct. Vím, že to byla chyba neříct mu to, ale Andrew má Iana rád, je to pro něj kamarád, a tak jsem si myslela, že když mu to neřeknu a o jeho stavu mu řeknu až později, alespoň se o něj nebude muset bát. Možná to byla dost vedká chyba, když jsem mu o tom neřekla."

"Nikki. Andrew se hokeje vzdal dobrovolně. Přeci víš, že kdyby hrál dál, nemohl by jít studovat do Philadelphie a co je hlavní, nemohl by být s tebou. A proto si vybral to, co miloval ze všeho nejvíc. Tebe. Neboj se. Andrew ti odpustí, že jsi mu o Ianovi neřekla," položila jsem si kelímek na zem vedle sedadla a Nikki objala.

"Snad to bude dobrý," zavzlykala.

~

Nica se po Jasonově tréninku rozhodla zajít za Andrewem, a tak jsem na Jase čekala sama. Venku byla celkem dost zima a navíc už se začalo stmívat. A to bylo teprve pět hodin večer. Na čepici, kterou jsem si dneska koupila, jsem si nandala na hlavu, protože mě zábly uši. "Ahoj, Tessie," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a se smíchem sledovala, jak za sebou táhne velkou hokejovou tašku na kolečkách a v rukou nese dvě hokejky.

"Ahoj, Jasi," políbila jsem ho na tvář a z ruky mu vzala jeho hokejky.

"Co tu vlastně děláš? Nevěděl jsem, že přijdeš," podivil se.

"Překvapení," usmála jsem se, "popravdě jsem se usmířila s Nicou, byly jsme na nákupech a mě napadlo, že bych se na tebe mohla jít podívat."

"To je super," odemknul svoje auto a začal do kufru strkat svoji velkou hokejovou tašku.

"Jasi," zvážněla jsem.

"Co se děje?" vzal si ode mě hokejky a nacpal je do auta do místa zadního sedadla až k sedadlu spolujezdce. Čím delší hokejka, tím hůř se dává do auta.

"Nikki a Andrew se pohádali. Kvůli Ianovi. Měl těžkou autonehodu," ztěžka jsem polkla.

"Počkej. Ian Goulding? Nikkiin brácha?"

"Jo. Ona Andrewovi o té nehodě neřekla. Andrew se naštval. A teď spolu nemluví," objala jsem ho a položila mu hlavu na hrudník.

"Já jsem Iana znal jenom trochu, protože na sešlosti na bowlingu byl jen jednou. Asi ho tam pozval Andrew, nebo někdo jiný. Nevím. Ale je to celkem fajn kluk. A Nikkin brácha. Sakra, to mi tak líto," přitiskl si mě k sobě ještě blíž.

"Mě taky," povzdechla jsem.

"Hele, ale když už jsi tu, tak můžeš jet k nám domů. Rád bych ti dal dárek k Vánocům, když pozítří odjíždíš."

"A nebude to rodičům vadit?" zeptala jsem se.

"Ne, proč by mělo?" podíval se na hodinky, "Za dvacet minut bude večeře. Alespoň se najíš."

"Dobře, když ti to udělá radost," nasedla jsem do auta a čekala, až nastartuje motor.

~

Bylo dost divné sedět u stolu vedle Jasona, sledovat jeho sestry, jak se na mě dívají z druhé strany stolu, na pravé straně v čele stolu seděla Catharine, očividně překvapená příchodem přítelkyně jejího syna a neustále se mi snažila podstrčit další kus kuřete. Ale na levé straně v čele ležel jen prázdný talíř, úhledně srovnané příbory s ubrouskem a vedle nich stála sklenice na víno. Upíjela jsem jablečný džus a přišlo mi dost nevhodné se ptát, kde je Jasonův otec. Jenže jako bych si odpověděla sama. Vždyť je lékař. Možná má noční směnu.

Catharine upíjela červené víno a pak se zarazila tak, že ho skoro vyprskla zpátky do sklenice. Naproti ní stál vysoký černovlasý muž a čelo měl svraštělé vráskami. Měl na sobě bílou košili s černou kravatou, černé kalhoty a sako od obleku společně s kabátem držel v ruce. Oči měl šedozelené, ale pohled v nich se mi vůbec nelíbil. Působil dost vážně a možná jsem v něm zahlédla i kapku vyčerpání a zlosti, jen po radosti, že znovu vidí svou rodinu, nebylo ani stopy. "Dobrý večer," pozdravil a usedl ke stolu.

"Jonathane, nečekala jsem tě," Catharine sklonila zrak ke svému talíři a neřekla dál ani slovo.

Jonathan Tuckwill nepůsobil tak, jak jsem si ho představovala. Vždy jsem si dokázala představit jen rozesmátého chlapíka, co má rád své děti, rád kouká na hokej se svým synem, radostně ho poklepe rameni, když se mu zadaří v zápase a pracuje v nemocnici, kde se směje na všechny své pacienty a dělají se mi ďolíčky ve tvářích jako Jasonovi. Jestli tenhle chlap měl někdy ďolíčky v tvářích, nebudu tomu věřit. Ve tváři se mu nezračil žádný smích, ani láska k jeho dětem, dokonce ani láska k jeho ženě. Neusmál se na ni během celé večeře ani jednou. Catharine musí být dost smutná. Byl to jen muž bez emocí a k tomu zahlcený starostmi. Teprve teď po tom, co jsem si dokázala vydedukovat celou jeho osobnost, si mě všimnul.

"A vy jste kdo, slečno?" upřel na mě soustředěný pohled.

"Já jsem Theresa," nervózně jsem se snažila spolknout ten knedlík, který se mi teď vytvořil v krku, "Theresa Wolleová."

"Je to moje přítelkyně, tati," ozval se Jason.

"Přítelkyně?" podiveně zvedl obočí a pak se na mě zamračil.

"A-ano." řekla jsem.

"Dobře," Jasonův otec se natáhl pro tác s kuřetem a začal si nandavat.

"Tati, myslím, že už půjdeme nahoru do mého pokoje," Jason mě vzal za ruku a šel se mnou pryč z místnosti.