Hokejový fanda - DOKONČENÉ

4. Kapitola - Voda s citrónem

Moc to tu ještě neznám, ale myslel jsem, že ty by jsi mohla vědět."

"No, záleží, co si představuješ," v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného než aréna, sakra.

"Hele a co kdyby jsme jeli do pizzerie? Je to kousek a oba to tam známe." jako kdyby mi četl myšlenky, pověděla jsem si v duchu.

"Jo, to je dobrý nápad." nastartovala jsem a připnula si bezpečnostní pás.

                               ~

Došli jsme do pizzerie, skoro nikdo tam nebyl, a tak jsme zahučeli do mých oblíbených ušáků. Bylo hezké pozorovat ty malé špunty, jak se snaží dobruslit k bráně a dát gól. Chlapečkovi v bílém dresu se to povedlo hned třikrát. Vzpomínám si, když byl můj bráška taky takhle malý. Bruslil a bruslil, aby byl lepší než ostatní. Dobruslil k bráně, udělal kličku a gól! Jako starý mazák se začal zvedat hokejku nad hlavu a křičel "Jooo". Táta, Tom a já jsme stáli v trénikové hale u ledu a v jednom kuse jsme se smáli mému už od malička talentovanému bráškovi. Je legrační na to vzpomínat.

"Čemu se směješ?" usmíval se na mě Jason. Úplně jsem zapomněla, že tu nejsem sama.

"Když se dívám na ty špunty, vzpomenu si na mýho bráchu. Taky tu takhle dával góly." pořád se směju té vzpomínce.

"Co si dáte?" ptá se nás Ellie, servírka, která nám teď podala jídelní lístky.

"Tes, co si dáš?" když řekl moje jméno, znělo to tak jemně. Lehce sičivé s, a tak příjemně vyslovené, že jsem se málem roztekla jako kostka ledu.

"Pizzu Hawaii a colu, prosím," řekla jsem omámeně servírce, která si teď horečně zapisovala moji objednávku. "A vy si dáte?" zeptala se, když dopsala.

"Žampionovou pizzu a vodu s citrónem, prosím." odpověděl s úsměvem. Servírka mu úsměv oplatila a lehce se začervenala, což mě naštvalo. Ale body k dobru, vím, co má rád za pizzu a taky vím, že si dá raději vodu s citrónem než colu.

"Takže jsem se chtěl zeptat, jak ti jde škola?" uvelebil se v křesle.

"Všechno zvládám, ale bojím se maturity." zavřela jsem jídelní lístek, protože jsem do něj koukala jen abych se na Jasona nemusela dívat.

"Ty a bát se? Vždyť jsi dobrá ve všem, v matice a mimochodem, děkuju, že jsi mě zachránila u tabule. Já jsem totiž nic z toho, co jsme počítali, nikdy neviděl, v angličtině a dějiny ti taky nedělají problém. Mě dělá problém všechno. Kvůli každodennímu tréninku jsem přišel o část hodin a to jsem nebyl schopen se doučit. Ale vždy jsem to nějak zvládnul a dostal za test B." odpověl se sklamáním v očích. "Moji rodiče ode mě očekávají víc, než jsem schopen udělat. Chtějí ze mě doktora, protože jsem z doktorské rodiny, kde by byla ostuda, kdybych se jím nestal. Chtěli abych skončil s hokejem a začal se věnovat škole, ale to jsem ani na týden nedokázal. Já hokejem žiju a oni si to musejí uvědomit." zahlédla jsem v jeho očích skelný pohled, ale ten během chvíle zmizel.

"Ano bojím se. Moji rodiče ode mě taky moc očekávají, ale neurčují mi, čím se mám stát. A co kdybych ti s tou matikou a jinými předměty pomohla? Zlepšily by se ti známky, rodiče by upustili páru a ty by jsi se mohl věnovat hokeji a mít jistotu, že s ním nezkoncuješ." usmála jsem se. Tohle byl geniální tah, Wolleová.

"To by jsi pro mě udělala? Tes to myslíš vážně?" podíval se na mě a v očích mu lítaly jiskřičky.

"Jo udělala. Na sto procent vážně." usmála jsem se. Bravo, velmi dobře.