Hokejový fanda - DOKONČENÉ

38. kapitola - Detroit

Nevěděla jsem, co dál. Bylo mi Aarona líto. Myslel si, že by se mnou mohl chodit, ale já mu to odepřela. Když mě políbil, vzpomněla jsem si na Jasona, na jeho polibky. Nemohla jsem se od té myšlenky odtrhnout.

Posadila jsem se zpět na schody a dívala se, jak každý prochází okolo s pitím v ruce. Přemýšlela jsem, že bych se Aarona mohla pokusit najít a objasnit mu, proč jsem ho odmítla. Přišlo mi to jako docela dobrý nápád. Vypadalo to, jako když na totéž myslel i on. Objevil se u schodiště a sednul si vedle mě. "Hledal jsem tě," řekl.

"Já jsem se tě chystala hledat taky," posmutněle jsem se usmála.

"Měl bych otázku," podíval se na mě, "proč jsi mi neřekla, že miluješ někoho jinýho? Pochopil bych to."

"Víš, Aarone, ono je to těžké. Já vlastně ani nevím, jak na tom teď momentálně jsem. Ale nechci s nikým chodit, protože se na to pořád necítím, i když od rozchodu s Rickem už jsou to čtyři měsíce. Neber si to špatně, ale jsi hodný kluk a já bych pro tebe byla akorát špatná. Věř mi, vím, co říkám. Po škole chodí tolik pěkných holek, které by o tebe stály a ty se zabýváš jen mnou," položila jsem mu ruku na rameno.

"Tes, jenže ty se mi líbíš a chtěl bych s tebou být. Jenže jak vidím, tvoje srdce patří někomu jinýmu. Chápu, že ses z toho pořád nevzpamatovala. Přece jenom, chce to čas," povzdechl.

"Prosím, zkus to pochopit. Navíc vždycky jsi pro mě byl spíš jako kamarád, než jako můj princ na bílém koni," pokusila jsem se na něj usmát.

"Můžu se alespoň zeptat, kdo to je?"

"Nechceš to slyšet, opravdu," kousla jsem se do rtu.

"Tak kdo?" nadzvedl zvědavě obočí.

"Jason," snažila jsem se dívat jinam, protože bych nesnesla jeho výraz v očích. Možná by byl zklamaný, rozzlobený, možná by i žárlil. Nevím, jak se zatvářil. Při pohledu na něj bych se nejspíše rozplakala.

"Aha," sklonil zrak na své boty, "mohl bych tě naposledy políbit, když teď vím, že už to nikdy nebudu moct udělat?"

"Dobře," věnovala jsem mu krátký polibek a pak ho objala. "Je mi to líto, vážně."

"To je v pohodě. Jen mám pocit, že pokaždý, když se mi nějaká holka líbí, je hned zamilovaná nebo zadaná. Mám na to holt smůlu," usmál se.

"Neboj, někoho si najdeš a nakonec budeš rád, protože nebýt tohohle rozhovoru, tak bys ji nikdy nepoznal," poplácala jsem ho po zádech.

"Asi máš pravdu."

"Všimla jsem si, že po tobě ve škole pořád pokukuje Olivia Chalková, už od zimy. Je to pěkná holka a dokonce tu dnes je. Co kdybys jí zkusil najít a dal se s ní do řeči?"

"Tak jo, dostala jsi mě," vstal a podal mi ruku. Rozdělili jsme se, když jsem narazila na Ricka.

"Ahoj, tak jak se ti to tu líbí?" zakřičela jsem na něj.

"Líbí se mi to moc!" usmál se.

"Na Nikki a Toma! Užijte si letošní narozeniny!" zakřičel někdo. Ostatní se přidávali a za chvíli z toho byl skandující dav jako na americkém fotbale. Tleskala jsem a křičela jejich jména. Dál už jsem se Rickem, Dominicou ani nikým jiným, kromě Toma, neviděla. Párkrát jsme si zatancovali, pak jsem se vydala domů, protože už byly tři hodiny ráno a já z toho rachotu měla hlavu jako balón.

~

Ráno jsem se probudila se strašnou migrénou. Myslela jsem, že snad ani nevylezu z postele, ale měla jsem s Johnym jet na týden do Detroitu k babičce Cameronové. Popravdě jsem se tam vůbec netěšila, protože zameškám školu a to před maturitou. To mě na tom štvě nejvíc.

Popadla jsem kufr, naházela do něj nějaká trička, dvoje kalhoty, tepláky a plno jiných věcí. Když jsem měla zbalené oblečení, přesunula jsem se do koupelny. Byla jsem tak unavená, že jsem si jen vyčistila zuby, udělala si drdol a odešla.

V černých legínách, zelené mikině, s napůl rozpuštěným drdolem na hlavě a kufrem v ruce jsem šla ze schodů do kuchyně. Na jídlo jsme neměla ani pomyšlení, jediné, co mě zajímalo, byla tableta aspirinu.

Vzala jsem si jednu tabletu, natočila si skleničku vody, posadila se ke stolu a unaveně vzdychla. "Tes, tobě není dobře?" zeptala se maminka.

"Jen mě bolí hlava. Ale to bude dobrý," řekla jsem. Maminka se na mě rozesmutněle podívala a zakroutila hlavou.

"Nikam jet nemusíš, pokud ti není dobře."

"Jen mě bolí hlava. Navíc jsem babičku skoro rok neviděla, tedy pokud nepočítám Vánoce."

"Jak chceš. Už ti není pět, tak by ses mohla rozhodnout sama," pokývala hlavou směrem k talíří se snídaní.

"Mami, já nemám hlad," propletla jsem si ruce okolo pasu.

"Něco musíš snít. Přeci jsem ti nedělala ty toasty zbytečně," postavila přede mne talíř a posadila se. "Tebe něc trápí, že ano?"

"Ano, mami, něco mě trápí," zavřela jsem oči, ale znovu už jsem je neotevřela.

"Zlato, víš, že mi to můžeš říct," pohladila mě po zádech a usmála se, ale její úsměv byl ustaraný.

"Já vím," otáčela jsem skleničkou a dívala se na ni.

"Tak povídej," narovnala se.

"Včera na Nikkiině oslavě mě Aaron políbil," řekla jsem, "ale já ho odmítla. Nejsem na to prostě ještě připravená. Nemůžu. Nejde to."

"Proč jsi ho odmítla? Vždyť je to hodný kluk, nebo ne?" nadzvedla obočí a založila si ruce na prsou.

"Je to pravda, je hodný. Ale já na to prostě nemám. Chybí mi," stekla mi slza po tváři.

"Chybí ti Rick?"

"Ano, ale ten už si dokázal najít náhradu, tedy to si alespoň myslím, ještě nám neřekl, že s Dominicou chodí. Chybí mi někdo jiný," otřela jsem si slzy a podívala se na ni. Zamýšlela se, kdo by to mohl být. A pak jí to došlo. Chybí mi Jason.

"Je to Jason?" pokývala jsem souhlasně hlavou.

"Ano, je to on. Chybí mi. Chybí mi jeho společnost, byl to pro mě nejlepší kamarád. Nejlepší člověk, kluk, hokejista."

"Tessie, ty jsi ho milovala," mamka si dala ruku před pusu.

"Ano," rozplakala jsem se. Konečně jsem byla schopná to někomu říct. Celou dobu jsem to v sobě dusila, aby se to nikdo nedověděl. Svým způsobem se mi ulevilo.

Maminka mě objala a nepustila mě, dokud se u dveří neobjevil Johny a taťka a neřekl, že už je čas odjet.

~

Nastupovala jsem do letadla s Johnym za zády. Johny ještě před chvílí telefonoval se Sam, aby se s ní mohl rozloučit než odletíme. Když jsem se posadila na sedadlo, které jsem měla určené na letence a začala jsem být lehce nervózní. Johny se uvelebil v sedačce vedle mě a zívnul. "Tak jak se těšíš k babičce?"

"Jo, těším se," usmála jsem se, "A co ty? Nebude ti chybět Sam?"

"To víš, že mi bude chybět, ale na babičku a dědu se fakt těším," zapnul si bezpečnostní pás. Dívala jsem se z okna a čekala, až budeme moct odletět.