Hokejový fanda - DOKONČENÉ

52. kapitola - Krabička plná vzpomínek

Teď, když jsem se na něj po tak dlouhé době dívala, jsem ani nevěděla, jestli jsem na něj stále naštvaná. Konečně jsem znovu viděla ty jeho krásně modré oči, v jejichž hloubce jsem se vždycky ztrácela, jeho černé vlasy a široká ramena. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy se vůbec nezměnil.

Jestli jsem ještě pořád někde uvnitř hlavy zuřila, už jsem si toho nevšímala. V tu chvíli, kdy jsem se mu zahleděla do očí, už kolem mě nebyli ani ti lidé, kteří se hnali k východu z posluchárny, ani Nikki. Byli jsme tu jen on a já.

"Omlouvám se," vypadlo z něj, tím mě vytrhnul ven z fantazírování a znovu se objevila rozzuřenost.

"A za co přesně se omlouváš? Za to, jak jsi mi zlomil srdce? Tak na to ti jen dvě slova nestačí," řekla jsem rozčileně a pokračovala směrem ke dveřím. Chytla jsem Nikki za ruku, ona na mě zírala s překvapeným výrazem a nechala se táhnout ven z budovy. Jenže Jason nás doběhnul a zatáhl mě za ruku. Díval se na mě se smutkem v očích.

V chumlu lidí na druhé straně chodby jsem zahlédla Adama, a tak Jasonovi jsem se vytrhla a šla Adamovi naproti. Nevěděla jsem, co chci vlastně udělat, takže jsem k němu jen doběhla, dala jsem mu pusu na tvář a objala ho. Adam mě pevně stiskl a usmál se. "Ahoj Tes," pozdravil.

"Ahoj Adame, jsem ráda, že tě vidím," když jsem se otočila, abych mávla na Nikki, Jason se na mě upřeně díval a ani o kousek neuhnul pohledem. Po chvíli rychle odešel.

"Co to bylo za kluka?" podivil se Adam.

"Ale jen jeden kamarád,"odpověděla jsem. Nikki k nám došla a stále měla na tváři nechápavý výraz. "Adame, tohle je Nikki, Nikki tohle je Adam," představila jsem je a čekala, jak Nica zareaguje.

"Jsem ráda, že tě poznávám," usmála se, ale z jejího výrazu jsem poznala, že z toho moc nadšená není. I když už uplynulo plno času od Jasonova odchodu, stále jsem se dívala na místo, kde jsem ho viděla naposledy. Tes, co jsi to udělala, řekla jsem si v duchu.

~

Po tom, co jsme se vrátili ze školy, jsem si lehla na postel, dlaněmi si zakryla obličej a unaveně vydechla. "Ach jo," povzdechla jsem.

"Stalo se ti něco?" zeptala se Liv, která seděla u pracovního stolu a něco sepisovala.

"Jen jsem udělala jednu věc, které lituju," posadila jsem se, opřela se o záda postele a dívala se na maloi krabičku, kterou mi tu nechal táta v den příjezdu. Ještě jsem ji ani neotevřela.

"Aha, no nic. Holky budu si muset jít ještě koupit nějakou učebnici, tak se mějte," Liv se zvedla od stolu, vzala si mikinu z věšáku vedle dveří a odešla. Jakmile byla pryč, vzala jsem si tu krabičku a sedla si s ní na postel vedle Nikki.

"Co v ní vlastně je?" zeptala se mě.

"Já ani nevím. Taťka mi jen řekl, že kdyby mi to mamka dala doma, tak bych to tam nechala, takže netuším, co bych chtěla nechávat doma," opatrně jsem ji otevřela a zírala na obsah.

Mamimka mi do ní dala všechny fotky, které jsem nechala vyvolat. Byly tam snímky z maturity, z Detroitu, ale když jsem vyndala všechny tyto fotky, všimla jsem si, že pod tím bílým papírem, který tam byl vložen, jsou další fotky. Odkryla jsem je a měla jsem pocit, že jsem v tu chvíli přestala dýchat.

Maminka mi do spodu té krabičky vložila i fotky s Jasonem, které jsem měla ale uložené jen v počítači. Byly tam fotky ze silvestra, dokonce i z plesu, kde jsme vedle sebe stáli jako král a královna plesu. Když jsem si je postupně prohlížela, po tvářích mi stékaly slzy. Jason se na mě na každé z fotek usmíval, z očí mu zářilo čirá radost a štěstí.