Hokejový fanda - DOKONČENÉ

54. kapitola - Možná ti odpustím

Už je to týden, co pravidelně chodím na přednášky. Adama jsem viděla naposledy u mých dveří do pokoje, kdy jsem mu řekla, že si rozmyslím, zda spolu budeme doopravdy chodit. Vlastně jsem se ještě nerozhodla. Nevím, co bych si od toho měla slibovat. Pořád mám v hlavě vzpomínky na ten večer, kdy jsem měla pocit, že probrečím díru do polštáře. I po tom, co se Nikki vrátila, jsem stále plakala. Snažila se mě uklidnit a neustále se ptala, co se mi stalo a kvůli čemu pláču. Nechtěla jsem jí to říct, i když jí to muselo být jasné.

Jasona jsem neviděla od našeho posledního nešťastného setkání. Nemohla jsem z hlavy dostat myšlenku na to, jak se asi musel cítit, když mě viděl. Jediné, co mě od těchto myšlenek dokázalo odvést, byla škola. Měla jsem toho celkem dost už první týden, takže jsem se snažila koncentrovat jen na učení a všechno ostatní vytěsnit.

~

Po mé dnešní poslední přednášce jsem byla dost unavená, ale musela jsem si dojít do školní knihovny pro nějaké materiály, abych mohla vypracovat vstupní esej. Vešla jsem dovnitř a pozdravila starší paní s kulatými brýlemi na špičce nosu, která seděla na recepci a ťukala do klávesnice nějaké údaje z velké hromady papírů, kterou měla vedle sebe. Zvedla ke mně pohled, ukázala na velkou bílou ceduli na stěně NERUŠIT a zamračila se. "Promiňte," zašeptala jsem a odebrala se do zadní části ke studovně.

Studovna byla celkem malá nepatrná místnost v zadní části, odkud bylo vidět do zahrad a na školní hřiště. Bylo tu plno stolů, kam si studenti mohli sednout, donést si z regálů knihy a pracovat na esejích nebo jiných pracích. Položila jsem si věci na stůl, vyndala si papírek z kapsy u džín a snažila se rozluštit slova, která na něj Nikki v rychlosti načmárala, než jsme vyšli z učebny.

Když jsem se vydala do labyrintu polic hledat tituly, které jsem pro zadanou práci potřebovala, pomalu jsem se ztrácela, jelikož to byla dost veliká knihovna. Našla jsem směrovku ke knihám o lékařství a šla podle abecedy. Musela jsem se sklonit až k nejnižší poličce, a tak jsem si přidřepla a hledala správné jméno. Když jsem knihu konečně našla, vytáhla ji a vracela se ke stolu, všimla jsem si, že o pár stolů dál sedí Jason.

Vypadal, že si mě nevšiml, proto jsem si sedla a pustila se do práce. Vůbec jsem se nedokázala soustředit. Nevěděla jsem, jestli je to kvůli tomu, že je tu Jason, anebo jsem jen unavená. Udělala jsem si na hlavě drdol, nadechla se a otevřela knihu, jenže po prvních pár řádkách jsem si uvědomila, že jsem vzala špatnou knihu. Naštvaně jsem ji zavřela a nenápadně se ohlédla. Jasonovo místo bylo prázdné, ale jeho věci tam stále byly. Chopila jsem se příležitosti a jelikož už jsem věděla, do které uličky mám jít, během chvilky už jsem měla v ruce tu správnou knihu a vracela se začtená do první kapitoly ke studovně.

Číst si za chůze nebyl zrovna ten nejlepší nápad, protože jsem do někoho narazila. Mám takový pocit, že do někoho narážet už ke mně prostě neodmyslitelně patří, řekla jsem si v duchu. "Moc se omlouvám, nechtěla jsem do vás vrazit," omlouvala jsem, stále oči sklopené do knihy.

"My dva na to máme celkem štěstí," řekl.

"Ahoj Jasone," podívala jsem se na něj. Stáli jsme k sobě tak blízko, jako tomu bylo na Valentýna. Dívala jsem se mu přímo do očí a ani o kousek jsem neuhnula. Měla jsem pocit, že se v nich znovu ztrácím.

"Tes, vím, že se mnou pravděpodobně už nikdy nebudeš chtít mluvit, ale nech mě, abych ti alespoň omluvil," v jeho výrazu jsem viděla tu vážnost a naléhavost té věty.

"Tak mě nech, abych si sbalila věci," došla jsem zpět do studovny, laptop a všechny ostatní podklady jsem strčila do batohu, knihy, které jsem si vypůjčila jsem si vzala do ruky a následovala Jasona skrz knihovnu. Posadil se v jedné odlehlejší uličce na zem a pobídl mě, abych si sedla naproti němu. Když jsem si sedla, chytla jsem se kolem kolen a čekala, co mi Jason bude chtít říct.

"Tes, chci se ti omluvit za všechny ty chvíle po mém odjezdu. Nezasloužila sis, abych ti jen tak řekl, že odjíždím, byl jsem příliš sobecký a bál se následků. Umím si představit, jak moc jsi trpěla. Já jsem trpěl taky. Nedokázal jsem najít odvahu a napsat ti nebo alespoň zavolat. Bál jsem se tvojí reakce. Přiznávám, že to pro mě byly ty nejtežší měsíce. Ze dne na den jsem se odloučil od všech svých nejlepších přátel a od holky, kterou miluju. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, jak se budou ostatní tvářit až zjistí, že jsem pryč. Myslel jsem si, že když ti na narozeniny nechám poslat tu kytici, alespoň trošku zmírním ten hněv, který máš v sobě. A když jsi mi volala, měl jsem změškaný hovor, ale nebyl jsem schopný vzít ten telefon do ruky a zavolat ti zpět. Vím, že mi po téhle dlouhé době už mi nebudeš chtít odpustit, natož mě ještě vidět," viděla jsem něco, co už se asi nikdy nestane. Jason plakal. Já jsem měla taky na krajíčku, ale snažila jsem se to v sobě držet.

"Jasone, já," malá slza mi stekla po tváři, "já nevím, co ti na to mám říct. Nevím, jestli ti někdy dokážu úplně odpustit."

"Mohli bychom začít odznova? Prosím?" zeptal se. Naproti mě seděl kluk, které ho jsem neznala. Kluk se slzami v očích, ne ten, jakého si ho pamatuji. Veselého, ambiciózního... Ten se někam v tuhle chvíli vytratil. To, co jsem já dokázala skrývat, neštěstí, zlomené srdce, přesně to jsem teď viděla naproti sobě. Bylo mi ho líto.

"Můžeme se o to pokusit," podala jsem mu kapesník, "jsem Theresa Wolleová, ale všichni mi říkají Tes."

"Jsem Jason Tuckwill, těší mě," vysmrkal se.

"Taky mě těší," pokusila jsem se na něj usmát.

"Musím působit jako naprostý slaboch," sklopil pohled k zemi.

"Časem se z toho dostaneš," vyndala jsem si z batohu telefon a koukla se, kolik se hodin. "Už budu muset jít, promiň."

Jason se na mě jen díval a nebyl schopný odpovědět. Zvedla jsem se, vzala si batoh i knihy a šla k recepci. "Dobrý den, chtěla bych si vypůjčit knihy na kolej," řekla jsem té paní, která teď četla časopis a upíjela kávu z hrníčku.

"Dobrý den," prohlédla si mě od hlavy až k patě, "co potřebujete?"

"Chtěla bych si vypůjčit knihy na kolej," zopakovala jsem.

"A jaké?" podala jsem jí je. "Na jaké jméno a pokoj?" zachraptěla.

"Pokoj 154, Theresa Wolleová," zapapouškovala jsem.

"Moment," začala údaje psát do systému v počítači, "kontrolujte si e-mailovou schránku, kdy máte knihy vrátit."

"Děkuji, nashledanou," rozloučila jsem se a odešla pryč. Jakmile jsem byla venku na čerstvém vzduchu, zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Měla jsem pocit, že ze mě opadla část zátěže. Najednou jsem cítila lépe, než když jsem do té knihovny vcházela. Pravděpodobně to bylo tím, že se mi Jason omluvil. Chvílemi jsem myslela, že se rozpláču taky.

Ještě chvilku jsem tam jen postávala a nastavovala obličej slunečním paprskům, dokud mě někdo nechytil za bradu a nepolíbil.