Hokejový fanda - DOKONČENÉ

1. kapitola - Nový hostující

"Gól!" zakřičel táta vedle mě. Seděli jsme na tribuně a sledovali hokejový zápas mého bratra. Táta všechno natáčel, aby po zápase mohl mému talentovanému bráchovi ukázat, co by měl zlepšit a co se mu povedlo. Na časomíře odtikávaly poslední vteřiny zápasu, všichni lidé, kteří se dnes přišli podívat, nadšeně pískali a smáli se.

Náš tým opět vyhrál. "Musím zavolat mamce, jak dopadl zápas. Sejdeme se u auta?" zeptal se táta.

"Nikki mi psala, jestli bych nemohla zajít do kavárny nahoru, že se mnou musí mluvit. Nevadilo by, kdybych přijela domů až večer?"

"Tes, jsou prázdniny, můžeš s ní jít. No, já už každopádně běžím za Johnym," řekl.

"Tak Johnyho pozdravuj a mamku taky," loučila jsem se s ním. Seběhla jsem z tribuny a napsala esemesku Nikki, že čekám v kavárně. Vyšla jsem schody a zamířila ke dveřím. Proti mě se vyřítil hlouček hokejistů a mezi nimi byl i můj kamarád Tom. "Tome!" křikla jsem na něj.

Tom byl pro mě vždy jako starší brácha, znali jsme se od malička a já ho měla vždy moc ráda. Byl to vysoký, statný kluk s neobyčejně zelenýma očima, patřil mezi nejlepší hráče a byl to on, kdo Johnyho dostrkal k hraní hokeje.

Z hloučku se vynořila známá hnědovlasá hlava a usmála se na mě. "Ahoj, Tes! Kde se tu bere taková vážená návštěva? Snad nepřišla za mnou, to bych byl poctěn," zakřenil se na mě a objal mě. Cítila jsem, jak se mu pod tričkem napínají svaly.

"Nikki se chce sejít, vždyť víš. A nejsem vážená návštěva pane, to byste už mohl vědět," zasmála jsem se.

"No jo, škoda, že nejdeš za mnou. Mohli jsme zajít na kafe nebo tak něco. Ty nejsi vážená, ty jsi nejkrásnější a nejváženější dáma jakou znám," mrknul na mě.

"Tak co zítra? To mám čas. Vážně? Co kecáš! Vždyť mám svetr a džíny, jak můžu být nejkrásnější? To Nikki je naše módní ikona. Já jsem jen obyčejná průměrná holka. Nic extra." šťouchla jsem do něj. Vážně jsem byla jen obyčejná holka, která to s líčením ani se stylem oblíkání nijak nepřeháněla jako jiné. Byla jsem vyšší postavy a jinak jsem byla průměrná. Jedinou výjimkou byly moje oči. Měla jsem je vždy křišťálově modré, ale čím starší jsem, tím je mám zelenější. Všichni mi tvrdili, že chytnu každého kluka na svoje oči, ale mě nepřijdou nijak úžasné.

"Tes, věř tomu, co říkám. Máš božskou postavu a oči? Tak o těch ani nemluvím. Jak úžasný je máš, nejde ani slovně vyjádřit." oplatil mi šťouchnutí. "Zítra nemůžu, máme zápas. Ale co po něm? Že by jsi se přišla podívat, a pak bych tě pozval na kafe?

"To není špatný nápad. Tak domluveno." dala jsem mu pusu na tvář a objala ho. "Jsi jeden z nejlepších kámošů, který mám."

"Počkat. Ty jich máš víc? Tak to mi řekni jejich jména a já si je podám! Nikdo mi nevezme mojí nejlepší Tes!" usmál se.

"Tome, můžu tě ujistit, že jsi jediný můj nejlepší kamarád!" otočila jsem se a zamířila do kavárny.

Když jsem otevřela dveře, ovanula mě vůně pražené kávy. Kavárna měla vnitřní stranu prosklenou, takže se dalo dívat na led a přitom vám nebyla zima jako na tribuně. Bývala často plná, lidé si chválili kvalitu kávy a já zase křesla v rohu kavárny. Líbilo se mi zapadnout do ušáku, užívat si hudbu a popíjet kávu. Tom a ostatní hokejisti sem chodili na pizzu a jídlo, takže to byla i restaurace.

Zamířila jsem ke svému oblíbenému místu a zarazila jsem se. Seděl tam kluk, kterého jsem tu nikdy neviděla. Byl úžasný. Měl modré oči jako pomněnky, delší černé vlasy, kterému padaly přes čelo. Četl si nějakou knihu, na stole mu stál šálek kávy. Rozhlédla jsem se kolem, ale u žádného stolu nebylo místo. Přistoupila jsem blíž a promluvila. "Je tu místo?" Kluk zvedl hlavu a usmál se. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.