Hokejový fanda - DOKONČENÉ

48. kapitola - Odlet

Po několika minutách, co jsme se s Adamem líbali, jsem se odtáhla a podívala se mu do očí. Rošťácky se na mě smál a vypadal, že by si to rád zopakoval. Jemně jsem ho odstrčila, usmála se a trošku omámeně jsem odešla. Nechala jsem ho tam sedět a vydala se hledat Nikki. Našla jsem ji s holkami ze třídy, jak probírali ročenky. Sice už je všichni máme, ale stejně se o nich stále bavíme, jako bychom je jen připravovali. "Tes, tebe jsem zrovna chtěla jít hledat. Tak jak se ti to líbí?" řekla Nica, když jsem se k nim přidala.

"Udělala jsi to opravdu pěkně, Nikki. Měla bys modeling vyměnit za připravování večírků, protože ti to opravdu jde," usmála jsem se na ni.

"Možná se na to jednou dám." Protože byl v domě dost velký hluk a my se při konverzaci vůbec neslyšeli, všechny jsme se přesunuly na zahradu, sednuly si na trávník a povídaly si. Amber, Chloe i Hannah měly pořád o čem mluvit, stále nacházely nová témata.

Až teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi bude tahle parta, se kterou už se znám tak dlouhou dobu, bude chybět. Jennyiny roztleskáváčské říkačky, Mattovy vtipy, Chloeniny nekonečné monology o módě. I když jsme si v některých chvílích třeba nerozumněli, stejně jsme byli skvělá parta.

~

Už je to měsíc od doby, co Nikki odjela do Evropy. Popravdě musím uznat, že oproti ostatním, kteří se rozjeli po státech užívat si prázdniny, jsem zatím nic nezačala dělat. Strávila jsem týden ve vile u prarodičů, pomáhala mamce v návrhářství. Podstatě vedu prázdniny jako každý předešlý rok. Na společnou rodinnou dovolenou nepojedeme, protože rodiče mají plno práce a Johny skoro každý den letní přípravu. Docela mě mrzí, že nikam nemůže jet.

Minulý pátek mi přišla zpráva, jestli bych nechtěla přijet do Detroitu. Rodiče nebyli proti, a tak jsem si na následující pátek zajistila letenku a začala se balit. Rocky ležela na posteli, smutně kňučela, protože věděla, že budu odjíždět. "Rocky, neboj, já se brzy vrátím," podrbala jsem ji za uchem a ona spokojeně zavrtěla ocasem. Z jedné strany to byla pravda, protože se sem po návštěvě Detroitu zase vrátím, ale na druhou stranu jen vyndám věci z kufru a začnu je dávat do krabic, kvůli stěhování na kolej.

Dala jsem do kufru posledních pár kusů oblečení, kosmetickou taštičku a zavřela ho. Sedla jsem si k Rocky, ona mi položila hlavu do klína a já ji hladila. Během pár minut zavřela oči a řekla bych, že si i na chvilku zdřímla.

V půl páté odpoledne mi letí letadlo, ale musím tam být o dvě hodiny dřív, a tak se taťka nabídl, že mě na letiště odveze. Za deset minut bych měla jít dolů, abychom mohli vyjet. Zkontrolovala jsem si, jestli mám vše zbalené, vzala jsem mobil, pas a letenku z pracovního stolu, postavila kufr na zem a táhla ho ke schodům. Rocky neváhala a rozeběhla se za mnou. Celou cestu dolů do předsíně kňučela a šla těsně vedle mých nohou. "Rocky, zůstaň," řekl tatínek a vyšel ven za vchodové dveře. Jelikož doma nikdo jiný než já, táta a Rocky nebyl, podrbala jsem Rocky za uchem, zvedla ze země tašku, kterou jsem si sem ráno připravila a zavřela jsem dveře.

~

Nikdy mi nepřišlo tak hrozné čekat na letišti, ale to mi nedošlo, že jsem tam nikdy nebyla sama. Čekat sám je totiž strašně zdlouhavé. Zapnula jsem displej svého telefonu a ve snaze telepaticky Nikki donutit, aby mi už konečně odepsala na zprávu z minulého dne, jsem ho zase vypnula. Protože mi už čekání přerůstalo přes hlavu, dala jsem si do uší sluchátka, pustila písničky na iPodu a vyndala z tašky knihu, kterou jsem od poslední návštěvy Detroitu držela v ruce snad tisíckrát - Srdce z lampiónů. Přelistovala jsem se až na konec, přesně tak jak jsem to dělala pokaždé, když jsem seděla na balkoně a odpočívala.

"Let Boston - Detroit v 16:30, připravte se prosím ke vstupu na palubu," hudbu ze sluchátek přehlučel hlas z reproduktorů.

Konečně. Ani jsem nepředpokládala, že tu to čekání vydržím. Po kontrole letenky a  po zdlouhavém vysvětlování usměvavých letušek, kde najdu svoje sedadlo, jsem úspěšně našla svoje místo v páté řadě vlevo u okýnka, které bych určitě našla na letence i bez jejich zmateného navigátorství. Posadila jsem se a ujistila se, že mám na telefonu zapnutý letový režim, připoutala se, tašku hodila pod sedadlo a zkusila se nějak pohodlně posadit.

~

Po únavné cestě jsem konečně stála před terminálem společně se svým kufrem a čekala, až mě Charlie vyzvedne. Když mi volal, že už je na cestě, přesunula jsem se blíž k cestě, abych viděla kdyby přijížděl. Během chvilky jsem zahlédla černého jeepa s nálepkou Detroit na dveřích spolujezdce, počkala jsem, až zastaví a pak se hrnula dát si do kurfu auta svoje zavazadla. Jenže v tu chvíli ze dveří vystoupil Adam a šel mi pomoct. "Ahoj, Tes," vzal mi věci z ruky a letmě mě políbil na tvář tak, aby to Charlie nemohl vidět v zrcátku.

"Ahoj," pozdravila jsem ho a byla trochu překvapená. Od té rozlučky, vlastně od toho polibku, jsem s ním nemluvila, takže mi tohle přišlo přehnané. Jako kdyby se mnou chodil.

"Můžeme jet?" zeptal se Charlie, který se na nás díval do zpětného zrcátka.

"Můžeme," podívala jsem se na Adama, ale ten se na mě usmíval jen tím jeho rošťáckým úsměvem.

Během cesty k Charliemu domů jsme museli natankovat, takže jsem s Adamem zůstala v autě sama. Možná přišla chvíle na to, abychom si promluvili. "Adame, můžeme si promluvit?" Bez váhání vystoupil z auta a přesedl si ke mně na zadní sedadla.

"A o čem si chceš promluvit, prosím tě?" dal ruku na opěradlo za mě.

"O tom, co jsi udělal, když jsi mi pomáhal s kufrem," založila jsem si ruce na prsou.

"To bylo jenom přivítání," mrknul na mě.

"Aha, tak to laskavě příště nedělej," řekla jsem vážně. Popravdě mi to nevadilo až tak moc, než kolik jsem si byla schopná připustit.

"A co ti na takový puse na přivítání vadí?" zeptal se.

"Neznamená, že když jsem se nechala na svojí rozlučce se střední políbit, že to bude i dál pokračovat. Prostě jsem se jen nechala unést," cítila jsem, jak mi lehce zrůžověly tváře, ale jediné štěstí bylo, že tmavá skla auta sem nepouštěla tolik světla, aby to bylo nějak výrazně vidět.

"Líbilo se ti to," naklonil hlavu a prohlížel si mě.

"Možná." A přesně jak malá část mého mozku předpokládala, udělal to znovu. Políbil mě, chytil mi obličej do dlaní a líbal mě. Zoufale jsem si přála, aby se tu už konečně objevil Charlie, ale on si dával na čas nebo viděl, jak si Adam přesedá dozadu, tak mu chtěl dát trochu času. Jestli zjistím, že mu opravdu Charlie nechával chvilku času, tak si to s ním ještě vyřídím.

Během chvilky jsem si ale uvědomila, že už si tak zoufale nepřeji, aby se vrátil, teď jsem ho i trochu odháněla. Adam mě konečně přestal líbat, ale ruce na mém obličeji mu zůstaly. "Lepší než minule, nemyslíš?" dal mi ještě rychlou pusu a pak se zázračnou rychlostí přesunul ze zadních sedadel na sedadlo spolujezdce. Charlie zrovna vyšel z obchůdku vedle pumpy a nesl dva kornouty se zmrzlinou.

"Vzal jsem vám zmrzku, já si jí snědl už vevnitř, protože tři bych fakt neunesl. Adame tady máš čokoládovou a Tes tobě jsem vzal jahodovou, pokud si správně pamatuju, od mala jsi na jahodový ujížděla," podal nám kornouty a nasedl.

Po zbytek cesty jsme s Adamem byli zticha, Charlie pustil rádio a pobrukoval si a vypadal, že opravdu jen platil benzín a kupoval nám zmrzlinu. Můžu si alespoň oddechnout, že mu vážně nedával čas na to, aby mu zlíbal sestřenici v autě.