Hokejový fanda - DOKONČENÉ

39. kapitola - Dvojčata

Když jsme přistáli v Detroitu, byl hrozný liják. Zachumlala jsem se do mikiny a čekala, až mi po jezdícím páse konečně přijede kurf. Johny telefonoval tetě Audrey, protože nás měla přijet vyzvednout. A mě kurf stále nepřijel. Začala jsem být nervózní.

Konečně jsem zahlédla svůj kufr a usmála se. Johny právě do telefonoval a vzal mi ho. "Teta už je na cestě. Do pár minut by tu měla být," řekl.

"Tak jo, můžeme jít ven, ne?"

"Do toho deště? Mně se tam teda moc nechce," zamračil se a zůstal stát na místě. Zastavila jsem se a zavrtěla hlavou. Nakonec jsme si tedy sedli na lavičku a čekali, až se ve vstupní hale objeví teta. Místo ní se v letištní hale objevili Mike a Charlie.

Mike a Charlie jsou dvojčata, nerozluční bráchové a moji bratranci. Charlie byl od pár minut mladší než Mike, měl hnědé vlasy a modrozelené oči. Mike měl vlasy trochu světlejší, ale jinak se nedali pořádně ani rozeznat. Jsou o dva roky starší než já. Mají ještě nevlastní sestru, Annie, ale ta se odstěhovala za svým tátou do Kalifornie. Skoro ji ani neznám, protože když jsem se narodila, Annie bylo už deset.

Popravdě mám raději Charlieho než Mikea. Oba jsou to vtipálci, ale Charlie je prostě milejší. Někdy totiž příliš vtipu škodí. Mike je namyšlený a to mi hodně vadí. Ke mně se sice nikdy nechoval zle, ale proti Johnymu vždycky něco měl. Hraje taky hokej, teď už jen rekreačně, ale vždycky se nad Johnym povyšoval a říkal, že na jeho úroveň Johny nikdy nedosáhne. Tehdy mě to tak naštvalo, že jsem mu dala facku. Po tom, co se na té oslavě stalo, rodiče nechtěli, abychom se takhle hádali. Rok a půl jsme je s Johnym neviděli, tedy já si s Charliem někdy napíšu, ale neviděla jsem se s ním ani přes Skype.

Rozeběhla jsem se naproti Charliemu a objala ho. "Ahoj Charlie! Jak to, že jste tady? Vždyť měla přijet jen teta Audrey, ne?" Johny se usmíval a táhl za námi kufry.

"Johny to veděl, on ti to neřekl? Máma nás nakonec vzala sebou," objala jsem i Mikea a pozdravila ho.

"Chtěl jsem, aby jsi to měla jako překvapení," podal si s Charliem přátelsky ruku a Mikea jen na půl pusy pozdravil.

"Teda Johny, jak to, že jsi jí to neřekl," Mike zavrtěl hlavou a ušklíbl se.

"Prosím tě, Mikeu, nech to být. Přece se nebudeme hádat hned potom, co jsme přijeli," odtlačila jsem ho od Johnyho, který vypadal dost rozzuřeně.

"Tak jdeme, máma na nás nemůže čekat do nekonečna," Charlie vrazil Mikeovi kufr do rukou a on beze slov odešel. "Tes, je mi líto, že se Mike takhle chová. Ale popravdě, někdy se chová ještě hůř. Dneska se docela ovládal," dal mi ruku okolo ramen a když jsme vyšli ven, roztáhl deštník. Johny si nandal kapucu od mikiny a šel za Mikem, který nás vedl parkovištěm k autu.

Po chvíli, co jsme se dostali k autu, kluci naložili kufry a všichni jsme se postupně nasoukali do auta. Mike si sedl vedle tety na místo spolujezdce a ona nás mile přivítala. "Ahoj Tessie, tak jaký byl let? Bylo všechno v pořádku? A co vaše mamka? Jak ta se má? Dlouho jsem s ní nemluvila," teta Audrey a naše mamka jsou sestry. Jelikož se teď teta stěhovala s dvojčaty a strýčkem do domu k babičce , nebyl čas je navštívit.

"Mamka se má dobře, teď se jí v návrhářství rozjíždí velká kampaň, takže bude teď hodně cestovat po státech, takže se s ní budeš určitě moct potkat," řekl Johny.

"A let byl v pohodě, měli jsme chvíli turbolence, ale jinak žádné problémy nebyly," doplnila jsem ho.

"Dobře," nastartovala, "tak můžeme jet."

~

Než jsme se dostali k domu, déšť ustal. Dvojčata nám odnesla kufry a my si prohlíželi zahradu. Babička si ji vždy tak krásně upravila a nepotřebovala na to žádné zahradníky. Johny se zhluboka nadechl a usmál se. Vydala jsem se směrem k hlavnímu vchodu. Johny mě ale nenásledoval. "Ty nejdeš dovnitř?" podivila jsem se.

"Chvilku tu zůstanu," díval se někam do dálky.

"Vždyť máš jen mikinu. Copak chceš ty dva týdny tady strávit nemocný?" založila jsem si ruce na prsou.

"Já tu budu jen týden, kdyby tě to zajímalo. A není zase taková zima. Je duben, ne prosinec," zamračil se.

"Jak to, že jen týden? Mamka nás omluvila na dva týdny ne? A nezapomeň na to, že nejsme doma, tady není tak teplo jako v Bostonu," říkala jsem si, proč tu Johny nemůže zůstat. Přeci to máme domluvené na dva týdny.

"To, že mě škola omluvila z osobních důvodů na dva týdny je jedna věc, ale to, že mě trenér nechce mimo formu déle než týden, je druhá věc, takže pokud mi chceš rozkazovat, tak to nedělej, protože mi akorát zkazíš ten jediný týden, který tu můžu strávit," odsekl mi a odešel. Nevěděla jsem, že tu Johny nemůže zůstat. Bylo mi to líto. Ale co se dá dělat, příkaz jeho trenéra nezměním.

Babička už na mě čekala ve dveřích. "Tes, nechtěla bys jít dovnitř?" usmála se na mě.

"Babičko," vyběhla jsem schody a objala ji, "moc jsi mi chyběla."

"Tessie, holčičko moje, ty jsi mi taky chyběla," dala mi pusu do vlasů, ale protože byla menší než já, musela jsem se trochu skrčit.

"Dědeček se na vás taky moc těšil, pojď dál," vešla jsem a vydala se do obývacího pokoje. Všichni tam seděli a povídali si. Přešla jsem k dědovi, objala ho a posadla se vedle něj. Strejda se mě ptal na školu, Johnyho na hokej, ptal se i na rodiče. Jelikož jsme se rok neviděli, měl každý plno otázek, co jsme dělali, jak jsme se měli a další podobné otázky.

Charlie mi vyprávěl o škole, o studentovi, který opilý naboural do hlavní přednáškové budovy univerzity technologie v Philadelphii. Hned na to ho vyhodili a protože poškodil hlavní stěny budovy a to nebylo bezpečné, dali studentům na týden volno, aby se škody opravily. Což pro studenty nebyla vůbec zlá zpráva, takže se všichni rozjeli domů a strávili volný týden se svými přáteli nebo rodinou.

Shodou okolností jsme přijeli my a proto tu budou celý týden s námi. Jenže Mike pozval jejich kamarády, prý nějakou holku a kluka. Začalo se stmívat, když najednou někdo zazvonil na dveře. Mike se ke dveřím hnal jako první a otevřel. Do náruče mu skočila hubená zrzka a začala ho líbat. Až teprve po chvíli jí došlo, že na ni zírá docela dost nechápavých očí z obývacího pokoje. Narovnala si černou koženou bundu a začala si v zrcátku stírat rozmazanou rudou rtěnku. Celou dobu stála natočená tak, abychom jí neviděli do tváře.

Po chvíli, co jsme se vzpamatovali z jejího náhlého vpádu se ve dveřích objevil ještě nějaký kluk. Byl docela vysoký a měl tmavě hnědé vlasy stažené do culíčku na temeni hlavy. Podali si ruce a on na nás překvapeně koukal. Teď se k nám otočila i ta dívka. Konečně jsem jí viděla do tváře. A popravdě jsem si přála, abych jí do toho obličeje neviděla. Byla to Jessica.