Hokejový fanda - DOKONČENÉ

56. kapitola - Malinký gaučík

Čekala jsem, až se s Jasonem sejdeme. Měl tu být už před deseti minutami. Ale pokud si správně vzpomínám, Jason vždycky chodil pozdě. Konečně jsem ho zahlédla, jak se ke mně pomalu blíží. Cítila jsem, jak se mi nedočkavostí rozbušilo srdce a tváře nabraly růžovou barvu. Naprosto stejné pocity jsem měla naposledy před Valentýnem.

"Ahoj, Tes," řekl, když ke mně došel. V ruce držel mobil a koukal na mě. Já se zase nemohla vynadívat na ty jeho nádherně černé vlasy a pomněnkově modré oči.

"Ahoj, Jasone," usmála jsem se na něj.

"Tak kam teda půjdeme?" zeptal se, když jsme v tichosti opustili kampus.

"Do kavárny?" myslela jsem, že už přesně věděl, kam můžeme jít. Přeci jenom to tu zná líp než já.

"Nebo můžeme jít kamkoli jinam, zatím to tu moc neznám a jediné místo, kde se opravdu orientuju je kampus, tak bys mohl něco vybrat ty," dodala jsem.

"Dobře, o jedné dost dobré kavárně vím," odpověděl.

~

I když jsme během cesty moc nemluvili, hned po tom, co jsme se usadili v zadní části kavárny, já do křesla a Jason na malou pohovku, se rozpovídal. Protože jsem byla ještě celkem dost zmatená z toho, že tu proti mě sedí kluk, kterému bych ještě tak před měsícem dala facku, jen jsem  souhlasně kývala hlavou a odpovídala stručnými odpověďmi. "Tes, mohl bych se tě na něco zeptat?"

"Samozřejmě," usmála jsem se a usrkla kávu z hrníčku.

"Pamatuješ si, jak jsi mě doučovala algebru?" řekl.

"Jo, na to si vzpomínám," zapátrala jsem v hlavě a vybavila si jednu vzpomínku.

Seděli jsme v pokoji u Jasonova strýce na posteli, já vysvětlovala složité vzorce a Jason mě jen pozoroval. Vždycky, když jsem dokončila svůj výklad, zazubil se na mě, do bloku s příklady napsal pár poznámek, zvednul hlavu a dál mě pozoroval. "Proč se na mě tak díváš?" řekla jsem mu tehdy a hodila po něm polštář. Dál se jen připitomněle usmíval, po chvíli se zvednul a hodil po mě kupu polštářů.

"Omlouvám se, že Vás ruším, ale potřebovala bych si od vás vzít tohle křeslo, nevadilo by Vám, kdybyste si sedla na ten gaučík, kde teď sedí ten mladík?" servírka se tvářila dost neodbytně a mě tak překazila vzpomínkovou chvíli.

"Jasně," zvedla jsem se a pokusila se nasoukat k Jasonovi. Pohovka byla opravdu dost malá, protože jsme se na sebe mačkali jako dvě sardinky.

"Nevadí ti to?" pokusil se o kousek posunout, ale nebylo kam. Oba jsme se tomu zasmáli a čekali, kdo znovu započne konverzaci.

"Nevadí mi to, jen je to dost malý gaučík," usmála jsem se.

"Kde jsme to vlastně skončili?"otočil se na mě a koukal mi přímo do očí. To je hrozná pohovka, řekla jsem si v duchu a cítila, jak mi lehce zrudly tváře.

"Myslím, že u té algebry," napila jsem se vody, kterou nám servírka donesla společně s kávou a byla jsem ráda, že mi trochu schladila hrdlo.

"Ano, u algebry. Jednoduše jsem tě chtěl požádat, jestli bys mi s ní zase nepomohla. Od té doby, co jsme se," odkašlal si, "neviděli, je to už dlouhá doba a já už zapomněl, kde se co používá. Navíc to teď potřebuji na semináři a nevím, co vlastně probíráme."

"Chodíš k Pettingtonovi?" váhavě jsem se zeptala.

"Ano, chodím. Ty k němu chodíš taky? Ještě jsem tě tam neviděl."

"Chodím v jiný den než ty. Ten seminář měl dva termíny a já už se nestihla zapsat do toho prvního, tak jsem to zkusila v tom druhém," zadívala jsem se na svoje tenisky.

"Tak to berete stejnou látku, že?"

"Pravděpodobně ano," upila jsem kávu. Potom jsme si povídali a smáli se jako dřív. Bylo to dost zvláštní. Včera jsem se s ním usmíříla, nebo mu spíš odpustila to, že se neozval. Jestli jsem jeho omluvu přijala úplně, to ani já sama nevím. Jediné, co jsem v danou chvíli věděla, že jsem zase šťastná. Neskutečně mě hřálo u srdce to, že jsem mohla být s Jasonem a to i přes to, co se mezi námi stalo. Když nastala chvíle, kdy jsme se na sebe jen upřeně dívali, měla jsem pocit, že se svět kolem zastavil a byli jsme jen my dva.

~

"Myslím, že bych už měla jít," koukla jsem se na hodiny na stěně naproti nám.

"To už je tolik?" podivil se Jason. Jen jsem s úsměvěm zakroutila hlavou a společně s ním došla k pultu, kde se mělo platit. Začala jsem si vyndavat peněženku, abych mohla zaplatit, ale Jason mi položil dlaň na ruku a zavrtěl hlavou. "Dneska platím já," usmál se.

Když jsme vyšli ven z kavárny, obloha byla zatažená a vypadalo to, že se každou chvíli spustí déšť. Přišlo mi, jako kdyby mi počasí četlo myšlenky. Sotva jsme stihli udělat pár kroků, začalo neskutečně pršet. Během chvíle jsme byli oba promočení na kost. Jediné štěstí bylo, že ta kavárna nestála daleko od kampusu a kolejí. Společně jsme doběhli až ke kolejím, já odemkla hlavní dveře a po chvíli jsem odmykala i dveře do mého pokoje. Naštěstí vevnitř nikdo nebyl, a tak jsme vešli a zůstali stát u dveří, protože z nás obou tekli pramínky vody. "Takhle jsem ještě nikdy nezmokla," začala jsem smát.

"Věřím. Mě se to taky ještě nestalo," Jason se na mě podíval. Mokré černé vlasy mu visely do obličeje, takže v téhle podobě vypadal ještě víc sexy než normálně. Měla jsem co dělat, abych na něj nezírala.

"Měli bychom ze sebe sundat to mokré oblečení," řekla jsem, ale až potom jsem si uvědomila, jak blbě to znělo. Zrudly mi tváře tak, jak se to snad ještě nikdy nestalo. Sundala jsem si bundu a boty, z komody vyndala první oblečení, které mi padlo do ruky a zalezla za dveře šatníku. Jediné štěstí bylo, že byl dost velký, a tak jsem se tam mohla pohodlně převléknout. Když jsem vylezla ven a podívala se do zrcadla, uvědomila jsem si, že jsem si vyndala croptop a kraťasy, které mám na spaní. Jenže s tím už jsem nemohla nic dělat, a tak jsem mokré oblečení pověsila na ramínka a snažila se je rozvěsit po pokoji.

"Žádné klučičí oblečení tu sice nemám, ale Nikki tu má pár Andrewových věcí, tak snad tam mezi nimi budou alespoň nějaké kraťasy," otočila jsem se na Jasona, který pořád stál u dveří jako přibytý.

"Dobře, tak se po něčem koukni, to oblečení totiž začíná pěkně studit," zasmál se, ale na jeho výrazu bylo vidět, že mu je opravdu zima. Rychle jsem se prohrabala Nikkiiným šuplíkem a opravdu tam jedny kraťasy našla.

"Tak tady jsou, taky se převlékni v šatníku," ukázala jsem na dveře. Sundal si boty a koženou bundu, kterou měl na sobě a já viděla, jak se mu pod mokrým černým trikem rýsují svaly.

Jason po chvíli ze šatníku vylezl a mokré oblečení držel v ruce. Jenže já jsem nebyla schopná registrovat nic jiného než jeho. Musel na sobě od doby, co jsme byli na chatě, dost pracovat. Ty pitomče, mohla jsi mu dát i nějaké triko, říkala jsem si v duchu, pohled stále upřený na Jasona.

"Pokusím se ti to vysušit fénem," řekla jsem po chvíli, jeho věci dala na ramínka a ty pověsila na dveře od šatníku, "tady máš osušku a na posteli je deka, tak si ji vem, aby ses zahřál." A hlavně aby ses mu už nekoukala na tu jeho postavu, proletělo mi hlavou.

"Nemusíš se o mě takhle starat," vypadlo z něj, když už seděl na posteli zabalený v dece. Jenom jsem se usmála a začala fénovat jeho mokré oblečení.