Hokejový fanda - DOKONČENÉ

36. kapitola - Překvapení

Dnes je 10. března, Johny slaví patnácté narozeniny. Sam napadlo, že bychom mu mohli udělat oslavu jako překvapení. Tenhle nápad byl opravdu skvělý. Všechno nám totiž perfektně hrálo do karet. Johnymu vyšel trénink přesně před oslavu. Proto ho taťka odvezl na trénink a já společně s maminkou, Sam a Rocky odjela k prarodičům na vilu, abychom tam vše připravili.

Pomáhala jsem Sam nafukovat balónky a přitom jsem se na ní zadívala. Měla na sobě upnuté džíny, zelené triko s dlouhým rukávem a neustále se usmívala. "Jsi do Johnyho hodně zamilovaná, že mám pravdu?" zeptala jsem se jí.

"Ano, to jsem," usmála se, "nikdy to pro mě nebyl jen kamarád. Když jsem se s ním seznámila, měla jsem ho moc ráda už jen od pohledu. Je to moc hodný kluk, zamilovala jsem se do něj. Vím, že jsem ještě malá na to, abych tohle říkala, ale opravdu jsem se do něj zamilovala. Můžeš být ráda, že je to tvůj bratr." To, co právě řekla, mi vhnalo slzy do očí. Řekla to vážně hezky.

"To je od tebe milé, Sam. Věřím ti, že jsi se do něj zamilovala. Vůbec se za to nemusíš stydět. Johny je fakt hodný kluk. Kéž bych to měla také tak," povzdechla jsem.

"Ty jsi byla taky takhle hodně zamilovaná?" přestala jsem jí podávat balónky.

"Ano. A pořád jsem," rozesmutněle jsem se podívala po místnosti.

"Do Jasona?"

"Ano. Jak to víš?" podivila jsem se.

"Johny mi to řekl. Pokud ti to vadí, nemusíme o tom mluvit," nafoukla balónek, zavázala ho, aby neucházel a popožila ho k ostatním.

"Ne, nevadí mi to. Víš, nemám to jednoduché. Jason se vrátil domů do Philadelphie, pravděpodobně už ho nikdy neuvidím a jsem do něj šíleně zamilovaná. Je to hrozné," složila jsem si obličej do dlaní a ztrápeně vydechla.

"A co kdybys mu napsala? To by nešlo? Třeba by ses s ním mohla vidět."

"Sam, já se s ním vidět nechci, protože pak bych ho už nenechala odejít znovu. Vím, že jsem s tím musela počítat, že jednou bude muset odejít, ale já jsem tuhle myšlenku odsunula tak moc, že jsem na ni zapomněla. Měla jsem s tím počítat. Není to jeho vina, on za to nemůže," Sam mě kamarádsky pohladila po zádech.

"To je mi líto. Doufám, že se dáš do kupy," vzala si balónek z pytlíku a pokračovala v nafukování. Po čtvrt hodině jsme nafoukly všechny balónky, které jsme měly a já se zamyslela.

"Sam, co kdybych tě namalovala?"

"Klidně, pokud se ti chce," usmála se. Rozvěsily jsme balónky po obývacím pokoji a odebraly se do mého pokoje. Posadila jsem ji na postel a donesla si z koupelny všechny líčidla, které jsem tu měla. ¨Když jsem se jí chystala udělat oční stíny, zapřemýšlela jsem.

"Co si oblečeš?" zeptala jsem se a prohlížela si platíčko s barvami očních stínů. Podívala jsem se na ni a všimla si jejího smutného výrazu.

"Já na sebe nemám nic jiného než obyčejné tričko a džíny," řekla.

"Počkej chvilku," rozeběhla jsem se k šatně. Když jsme slavili minulý rok Vánoce, dostala jsem krásnou krémovou halenku, ale nechala jsem si jí tu, třeba by se mi mohla někdy hodit. Jenže minule jsem si ji zkoušela a zjistila jsem, že mi jsou krátké rukávy. Vrátila jsem se zpět do pokoje a Sam na mě překvapeně koukala. 

"Páni, ta je pěkná!" vzala ji do rukou a pak ji položila vedle sebe na postel.

"Vzpomněla jsem si, že jsem si ji tu nechala. Jsou mi krátké rukávy, takže si ji klidně můžeš nechat," usmála jsem se na ni a vzala si do ruky štěteček.

"Děkuji, Tes," objala mě.

"Není za co," pokračovala jsem v líčení.  Potom jsem jí vyžehlila vlasy a upletla rybí cop. Podle hodin v telefonu byly tři hodiny. Tak akorát, abych vyrazila pro Johnyho. Oblékla jsem si džíny a černé tílko, vzala kabát, nasedla do auta a vyjela.

~ 

Přijela jsem k aréně o deset minut dříve, protože na silnici nebyl skoro žádný provoz. Na ledě už trénovali mladší děti, takže jsem se vydala k šatnám. Johny mělkabinu kousek od  juniorů. Stačilo zajít do vedlejší chodby a byla bych u nich. 

Opřela jsem se o stěnu před Johnyho šatnou a čekala. Začínala jsem se nudit, protože z kabiny nikdo nevycházel. Když jsem si z kapsy u kabátu vyndala sluchátka a chystala se poslouchat hudbu, zaslechla jsem známé hlasy. Byly to hlasy Toma a Andrewa. Poslouchala jsem, o čem se baví.  Je to neslušné, ale já jsem byla zvědavá. "Víš, co úplně nechápu? Proč se Jason Tes neozve sám. Pořád mi píše, jak se Tes má, jak jí je a tak. Štve mě to, takhle jí lhát o tom, že se nám nikomu neozval," řekl Tom.

"Jo, kámo, souhlasím. Nikki je líto, že nenapíše přímo Tes. Prý se Jason bojí, že je na něj naštvaná a nebude s ním chtít mluvit. Já to nechápu. Přijde mi to docela blbý," Andrew měl pravdu a Tom taky. Proč se neozve Jason mě? Proč píše ostatním? Já si tak moc přeji, aby napsal mě. Vždyť ho neukousnu. Chci, aby mi napsal. 

"Hele, přijde mi, že když o něm nemluvíme, Tes je víc v pohodě. Možná bude lepší, aby o tom nevěděla," prošli chodbou a Tom si nandal batoh na ramena. Přála bych si, abych to neslyšela. Chtěla jsem splynout. Viděla jsem, jak za nimi běží Matt, ale to už mi bylo jedno. Po tváři mi stekla slza. Setřela jsem ji a pokusila se nemyslet na to, co jsem právě slyšela.

Z bratrovy šatny vylezla parta kluků, pozdravili mě a pak odešli. Potom odešlo pár jednotlivců, dvojic a potom vyšel Johny. "Ahoj Tes, co tu děláš?"

"Ahoj, přijela jsem tě vyzvednout," usmála jsem se.

"Tak to jo. Jdeme?"

"Jasňačka," vydali jsme se k parkovišti. Nasedli jsme do auta, odeslala jsem mamince zprávu, že už jsme na cestě, připoutali se bezpečnostním pásem a já nastartovala. Po cestě jsme si pustili rádio, Johny zpíval, ale mě nezbylo nic jiného, než se soustředit na jízdu. Když jsem odbočila jiným směrem než k našemu domu, Johny se zamračil.

"My nejedeme domů?" zeptal se.

"Copak ti táta neřekl, že nás babička pozvala na večeři?" dělala jsem, že jsem strašně překvapená.

"Neřekl mi to," skřížil si ruce na hrudníku.

"To se tedy divím," kývala jsem hlavou. Dojeli jsme k bráně u vily, odčipovala jsem ji a vjela ke garáži. Společně jsme šli ke vchodu a zaklepali. Dveře se rozletěly, všichni stály okolo nich, měli narozeninové čepice a usmívali se.

"Všechno nejlepší k narozeninám, Johny!" nadšeně křičeli. Johny se smál a vypadal šťastně. Sam ho běžela obejmout, padli si do náruče a dlouhou dobu se nepouštěli. Zavřela jsem dveře a odebrala se společně s ostatními do společenské místnosti, kde jsme Johnymu dali narozeninový dort, postavili dárky na stůl, připili jsme si, ale většina z nás jen pomerančovým džusem.

Pak jsme si v obývacím pokoji povídali, smáli se a poslouchali zážitky prarodičů z mládí. Já jsem seděla opodál u klavíru a popíjela džus. Neměla jsem náladu si s nikým povídat. Nasadila jsem úsměvnou masku, ale pod ní jsem byla rozesmutnělá a toužila být sama. Teď bych si docela přála, aby v té skleničce byl burbon nebo cokoli jiného. Kdybych tak mohla zapomenout na to, co jsem dnes slyšela.