Hokejový fanda - DOKONČENÉ

51. kapitola -Spolubydlící a první přednáška

"Nevěřím tomu, že jsou ty krabice tak těžké! Když jsem je nesla z pokoje, takhle moc těžké se mi nezdály," zamračila jsem se a položila krabici plnou věcí na podlahu mého nového pokoje, univerzitního pokoje s číslem 154. Společně s taťkou a Nikki jsme vynosili všechny krabice z auta. Musím se ještě zapsat na přednášky, takže hned, jak vybalíme a rozloučíme se s mým taťkou, poběžíme se zapsat.

Nikki se teprve předevčírem vrátila z Evropy, ale jediné, o čem jsme si stihli popovídat, bylo kolik krabic všech možných věcí jsme si vzali. "Nemůžu uvěřit, že už jsme tady," udýchaně si sedla na postel a po chvíli se zase zvedla.

"Já tomu taky nemůžu uvěřit. Ještě nedávno jsme byli na střední, ty v Evropě a já v Detroitu. Bože, jak rychle ten čas letí," zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

"Tes, tohle ti posílá mamka, prý ti to nechtěla dávat už doma, protože věděla, že by sis to sebou nevzala," tatínek se objevil ve dveřích a podal mi malou krabičku.

"Děkuju tati," objala jsem ho a krabičku položila na noční stolek.

"Nemáš za co. Teď si půjdu něco zařídit do města, takže se přibližně za hodinu vrátím, abych odvezl ty krabice, které si vybalíte. Platí?" zeptal se.

"Dobře, tak se zatím měj," taťka za sebou zavřel dveře a já se teprve teď mohla pořádně rozkoukat v mém novém bydlišti.

Tenhle pokoj byl mnohem větší než ten, co mám v Bostonu. Měl žlutě omítnuté zdi, dřevěnou podlahu, která vypadala, že se po ní prošlo už opravdu mnoho lidí, velký šatník a jediné, co mi tu chybělo, byla koupelna. Tahle kolej měla na každém patře dámské a pánské koupelny, takže až tak hrozné nebylo. V pokoji byly tři postele, což znamenalo, že se tu každou chvíli musí objevit naše další spolubydlící.

"Kdy přijedou Tom a Andrew?" zeptala jsem se Nikki, která právě odpovídala na nějakou esemesku.

"Andrew mi psal, že sem dorazí za půl hodiny. Konečně se s ním po tak dlouhé době zase uvidím!" zajásala a z jejího výrazu bylo poznat, že už se ho nemůže dočkat. Obdivovala jsem ji, že se dokázala těch pár dní, co měla na zabalení věcí, držet a připravit se na kolej, místo toho, aby jela za Andrewem.

"Tak to už abychom se vrhli na vybalovaní, ne?" usmála jsem se a přitáhla si k sobě krabici s nápisem Oblečení  1. Pomalu jsem z ní vyndavala věci a dávala je do komody u postele, kterou si vybrala Nikki. Během toho, co jsem vybalovala pár knížek na polici nad postelí, někdo zaťukal na dveře.

"Dál," řekla jsem a přestala vybalovat. Nikki vykoukla ze dveří šatníku a tázavě se na mě podívala. Nechápavě jsem nadzvedla ramena, slezla z postele a šla otevřít.

"Ahoj," ve dveřích stála zrzka, přibližně stejně velká jako já, ale mnohem hubenější. Vlasy měla stažené do culíku, jenže její neposedné kudrliny tam nechtěly zůstat. Zůstala zkaměněle stát, jen se na mě dívala a nic neříkala.

"Ahoj, jsem Olivia, teda můžete mi říkat Liv, tak mi stejně všichni říkají," zopakovala pozdrav a hlas se jí klepal nervozitou, "měla bych tu s vámi bydlet."

"Ahoj, promiň, nevěděla jsem, že naše spolubydlící přijede tak brzy," usmála jsem se na ni, "já jsem Theresa, ale říkej mi Tes a tohle je Veronica," Nikki odložila věci, které zrovna vybalovala a šla se s ní pozdravit.

"Říkej mi Nikki, prosím, nemám ráda, když mě lidi oslovují Veronico," usmála se a podala Liv ruku na přivítanou.

"Vy jste sestry?" zeptala se.

"Ne, jsme jen kamarádky," odpověděla jsem.

"Aha, tak to máte štěstí, že jste spolu na pokoji. Mojí kamarádku dali na úplně jiné patro než je tenhle pokoj. Je škoda, že jsem neměla stejnou možnost jako vy," smutně si povzdechla.

"Ona je to vlastně náhoda, že jsme spolu," opáčila Nikki.

"A odkud jste? Já pocházím z Utahu, ale po tom, co se moji rodiče rozvedli, jsem se s mámou přestěhovala do Ohia," táhla za sebou do pokoje kufr a pak se vrátila pro druhý.

"Jsme z Bostonu," řekla jsem.

"Tam bych se chtěla podívat," sedla si na postel.

"Můžeš tam s námi někdy zajet, když budeš chtít," Nica souhlasně pokývala hlavou.

"Ráda bych," promnula si oči, "ale peníze budou trochu problém."

"Aha," řekla jsem, a tak skončila naše první konverzace.

~

Hned potom, co se tatínek vrátil pro krabice, jsme se sešli před kolejí s Andrewem a Tomem. Když Nica viděla Andrewa, rozeběhla se proti němu a skočila mu do náruče. Museli jsme se s Tomem smát, protože ani jeden toho druhého nechtěl pustit. Potom, co se konečně přivítali, jsme se šli zapsat na přednášky.

Na zápisu bylo opravdu hodně lidí. Několikrát jsem zahlédla někoho, koho jsem znala ze střední z předešlých let. Když jsem se zapisovala na poslední přednášku, na kterou jsem se opravdu moc těšila, všimla jsem si jednoho kluka, který mi připomínal Jasona. Měl stejnou barvu vlasů i výškově mu byl podobný. To musí být náhoda, tohle Jason není, říkala jsem si v duchu. Stále jsem se dívala na místo, kde jsem toho kluka zahlédla naposledy. "Tes, nezajdeme do nějaké kavárny?" zeptala se mě Nikki, která mě tím dostala z tranzu.

"Jojo, klidně můžeme někam zajít," usmála jsem se na ni a nechala se odvést k východu.

"Myslíte, že tu je někde blízko nějaká fakt dobrá kavárna?" řekl Tom, když jsme vyšli z kampusu.

"Já na to upřímně dost spoléhám," Andrew si prohrábnul rukou vlasy a pak chytil Nikki kolem pasu.

"Mluvil jste někdo v poslední době s Jasonem?" vypadlo ze mě najednou.

"Ne, naposledy se ozval na moje narozeniny, proč?" Andrew se na mě udiveně podíval.

"Ale nic, jen jsem měla pocit, že jsem ho tu viděla," snažila jsem se dívat na cestu před sebe.

"Aha, ale jak říkám, od mých narozenin se mi neozval," zopakoval Andrew.

~

Sedla jsem si páté řady v obrovské posluchárně a čekala, až si vedle mě sedne i Nica. Mezitím jsem se kolem sebe rozhlížela a byla překvapená, že nějaká takhle velká učebna existuje. Bylo tu nejméně patnáct řad po třiceti sedadlech, takže to bylo opravdu hodně. "Dobrý den, jmenuji se Hugh Tresdam," představil se nám profesof, který už z této páté řady působil docela malince.

Během celé přednášky jsem ho ani na minutu nepřestala poslouchat. Byl podobný jako pan Denver. Uměl zaujmout už na poprvé, akorát byl menší a měl pivní pupík. Jeho výklad mě tak ochromil, že jsem ani nebyla schopná zpozorovat, že už je konec a Nikki už je dávno pryč. Rychle jsem zandala laptop, blok a tužku do batohu a snažila se dostat po schodech dolů k východu. Všimla jsem si, jak na mě Nica mávala u východových dvěří, a tak jsem se snažila protlačit co nejrychleji za ní.

Jenže když už jsem byla před pár posledními schodami, někdo do mě ze strany strčil. Zavrávorala jsem, ale nakonec jsem to ustála. "Co dělá," ani jsem větu nestihla doříct, když jsem se podívala na tu osobu, která do mě strčila.

"Ahoj, Tes," řekl s klidným hlasem.

"Ahoj, Jasone," řekla jsem vztekle.