Hokejový fanda - DOKONČENÉ

45. kapitola - Narozeniny

Ještě několik minut jsem tam stála a zírala na ty nádherné růže. Pořád mi nedocházelo, že je to od Jasona. "Mami?" zavolala jsem na maminku, která ťukala do klávesnice v pracovně.

"Ahoj, Tes, ty už jsi doma?" přišla za mnou a objala mě.

"Kdo donesl ty květiny?" zeptala jsem se.

"Přebíral je tatínek, já jsem ještě nebyla doma. Ale prý je donesl kurýr. Proč se na to ptáš?" podala jsem jí psaníčko a ona si pomalu přečetla.

"Nechal je poslat Jason."

"Ty jsi nevěděla, že ti je pošle?" podivila se.

"Mami, od Valentýna jsem s ním nemluvila. Vypadám na to, že jsem o tom věděla?" usmála jsem se, ale abych pravdu řekla, bylo spíš do breku. Tohle bylo to nejmilejší překvapení, jaké jsem kdy dostala.

"Prosím tě, Tessie," pohladila mě po vlasech, "a kolik těch růží vlastně je?"

"Je jich 33. To je Jasonovo číslo dresu," řekla jsem. Chvíli jsem tam ještě stála a pak jsem se rozhodla vzít si je do pokoje. Měla jsem co dělat, abych to vůbec unesla. Váza byla totiž pěkně těžká. Postavila jsem si ji na pracovní stůl a lehla si do postele. Myslím si, že po dnešních zkouškách si hodinku spánku rozhodně zasloužím.

~

Probudilo mě hlasité klepání na dveře. "Tes, jsi tam?" Nikki otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

"Co tu děláš? Jak ses dostala do domu?" zeptala jsem se rozespale.

"Pustila mě dovnitř tvoje mamka, ospalče. Nemohla jsem se ti dovolat, a tak jsem se raději přišla podívat, co děláš," sedla si vedle mě na postel, "navíc za půl hodiny máme být ve městě v pizzerce a slavit tvoje osmnáctiny."

"Cože? To jsem spala tak dlouho? To nemůže být možné," rychle jsem se posadila a začala se rozhlížet po svém telefonu. No jasně, nechala jsem si ho v kabelce, proto mě nemohl vzbudit. Navíc jsem si asi nechala zapnutý tichý režim kvůli škole.

"Klídek, jen jsem si dělala legraci, měla ses vidět. Ten vyděšený výraz stál za to," začala se smát.

"Haha, vtipný," hodila jsem po ní polštář.

"Tak už se nezlob. Máme tam být v šest, takže za hodinu. To je ještě hodně času," rozhlížela se po pokoji a zastavila se u květin na stole. "Od koho je máš? Dali ti je rodiče?"

"Ne, rodiče mi je nedali. Podívej se, kdo mi je dal," vstala a s udiveným výrazem otevřela psaníčko. Když ho dočetla, začala se usmívat.

"Tes, to je hustý! Už jsi s ním mluvila?" sedla si zpátky na postel.

"Ne," zakryla jsem si oči dlaní.

"To myslíš vážně? Proč?" založila si ruce v bok.

"Není to dobrý nápad. Kdybych mu zavolala nebo ho alespoň viděla, už bych ho nedokázala pustit pryč," povzdechla jsem.

"Takže mu ani nepoděkuješ?" zeptala se s nadějí v hlase. Určitě doufala, že řeknu ano a ona mě donutí mu zavolat.

"Možná později," zajásala.

"Jdeš se připravit na tu tvojí párty?"

"Když mi pomůžeš, tak budu jedině ráda," usmála jsem se.

~

Když jsem se namalovala a pak si v šatníku vybrala modré džíny a bílou halenku, Nikki už byla docela nedočkavá. "Tak můžeme vyrazit?"