Hokejový fanda - DOKONČENÉ

61. kapitola - Díkuvzdání bez rodičů

Po tom, co mě Jason odvezl zpět na kolej jsem hodně přemýšlela o tom, co se stalo. S Adamem jsem se rozešla a on se hrozně opil. Opil se kvůli tomu, že mu na mě doopravdy záleželo? Nebo se jen opil, protože se mu nepodařilo mě dostat? Uvažovala jsem nad všemi možnostmi, které mě za celý večer napadaly. Samozřejmě mě neminuly ani myšlenky spojené s Jasonem. Bránil jsem ji. Tyhle tři slova se mi honily hlavou sem a tam. Zachoval se tak, jak bych to od něj nikdy nečekala. Bránil mě, aby mi Adam neublížil. Myslím, že kdyby byl Adam střízlivý, Jason by se ho stejně nebál a přepral by ho.

Uvědomila jsem si, že mu na mě stále záleží. Viděla jsem to, když mě bránil. Rval se za mě. Nedělal by to, pokud by neměl nějaký důvod. Došlo mi, že moje babička měla pravdu.  Pokud tě opravdu miluje, tak stále doufá, že se znovu potkáte. Pamatuju si, jak jsem jí řekla o tom, že mi odešel kluk, kterého miluju.

~

Byla středa, 21. listopadu. Zítra je Díkuvzdání, ale já jsem stále ve škole a bloumám se po kampusu z koleje do knihovny a naopak. Nikki a Olivia nakonec společně odletěli dnes ráno do Bostonu, i když to bylo Oliviině matce líto, že s ní nebude trávit Díkuvzdání. A já? Já vlastně nevím, jestli se podívám domů. S rodiči sice telefonuju každý druhý den, ale vidět je dva společně s Johnnym by bylo něco jiného. Jenže já jsem pořád zmatená z té party před měsícem. Nerozumím tomu. Je pravda, že mě Adam nechal na pokoji. Jason bohužel udělal to stejné. Vyhýbá se mi, jak jen se to dá. Proč to dělá? polétne mi hlavou pokaždé, když se posadí do úplně jiné řady a dělá, že v posluchárně někdo se jménem Theresa Wolleová vůbec není. Štve mě to.

Vracela jsem se na kolej kolem čtvrté hodiny odpoledne a zamýšlela nad rezervací letenky do Bostonu. Taťka by mi to zaplatil, ale já už jsem se chtěla začít připravovat na vlastní život, takže jsem si chvíli po té - pro mě nevydařené - party, začala hledat nějakou brigádu. Měla jsem celkem štěstí, protože v kavárně kousek od kampusu hledali nějakou holku, která by na pátky, soboty a neděle mohla zaskočit za pult dělat kávu, občas čaj a někdy nakrájela i dort. Hned, jakmile jsem podepsala smlouvu, začala jsem pracovat.

Sedla jsem si na postel ke svému laptopu a najela na stránky, kde jsem si zarezervovala jedno místo v zítřejším ranním letu zítra. Po chvilce jsem si pustila hudbu do sluchátek, protože celá kolej zela prázdnotou a mě tu chyběl každodenní hluk. Až teprve teď mi došlo, že jsem tu jedna z mála lidí, kteří se hned nezbalili a neletěli nebo nejeli zpět domů. Zazvonil mi mobil.

"Haló?" ani jsem se nepodívala, kdo volá a ihned hovor zvedla.

"Ahoj, tady Jason, stojím dole před vchodem. Tom mi říkal, že jsi ještě neodjela domů. Tak mě napadlo, že bych se mohl stavit," řekl. Byla jsem dost zaskočená tím, že to je zrovna on. Myslela jsem, že se mi snaží vyhýbat. Každopádně jsem s ním stále telefonovala a musela jsem mu nějak inteligentně odpovědět.

"Jo, tak chvilku počkej, seběhnu dolů a odemknu ti," ukončila jsem hovor, zvedla se z postele a podívala se na sebe do zrcadla vedle komody s oblečením. V tu chvíli mi došlo, že jsem se vůbec nemalovala. Rychle jsem si přepudrovala obličej, natřela řasy řasenkou, rty mentolovým balzámem, popadla klíče a běžela Jasonovi otevřít.

Stál tam a v rukou měl nějakou krabičku. Otevřela jsem vchodové dveře a pobídla ho, aby vešel dovnitř. "Copak to máš?" natáhla jsem se po jeho ruce, ale uhnul mi a jen se usmál.

"Překvapení?" podal mi krabičku a já si přečetla, co je na ní napsané. Titanic. Tak to Jason trefil. Titanic už jsem dlouhou dobu neviděla, ale stále jsem se nedokopala k tomu, abych si to stáhla.

"Titanic už jsem tak dlouho neviděla," rozesmála jsem se.

"Tak si ho jdeme pustit, ne?" postrčil mě blíž ke schodům a já je ladně vyběhla až do patra, na kterém byl můj pokoj. Společně s Jasonem jsem film spustila a oba jsme se vedle sebe uvelebili na mé posteli. Zjistila jsem, že jsem si během filmu opřela hlavu o Jasonovo rameno. Byla jsem tak ráda, že se mám o koho opřít. Při těch nejdramatičtějších chvílích jsem jako vždy plakala. On se na me jen podíval a setřel mi slzy. Nic neříkal, jen byl se mnou. Když film skončil, zhluboka jsem vydechla.

"Líbil?" zeptal se mě Jason, mezitím, co jsem si utírala rozmazanou řasenku.

"I když jsem to viděla nejmíň dvacetkrát, pořád je to skvělý film a pořád u toho brečím. Takže se mi líbil opravdu hodně a co ty? Líbil se ti?"

"Líbil," usmál se.

"Byl to opravdu dobrý nápad podívat se na to. Hlavně byl dobrý nápad to, že jsi sem za mnou přišel," posadila jsem se zpátky vedle něj.

"Víš, přišel jsem taky proto, že jsem se tě chtěl na něco zeptat. Nechtěla bys letošní Díkuvzdání strávit se mnou?"

"Cože?" zarazila jsem, ale moc dobře jsem věděla, na co se mě ptal.

"Chtěla bys se mnou strávit letošní Díkuvzdání?" zopakoval.

"Ano, chtěla. A moc," řekla jsem. Moje srdce málem vybuchlo radostí, tváře mi zrudly a já měla pocit štěstí skoro až na jazyku.

"Moji rodiče společně se sestrami odjíždí za babičkou, ale já nejedu. Napadlo mě, že bys mohla jet k nám a mohli bychom to oslavit společně, sice ne s krůtou, ale na tom přeci nezáleží."

"A kdy chceš vyrazit?" zeptala jsem se. V tu chvíli jsem zapomněla na rezervovanou letenku a na všechno ostatní. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo Díkuvzdání s Jasonem. Co víc jsem si mohla přát.

"Tak klidně hned teď," usmál se.

"Já si zabalím pár věcí a můžeme vyrazit," stoupla jsem si, začala běhat po pokoji se sportovní taškou a cpala do ní oblečení, líčidla, hygienu, tenisky, nabíječku a plno jinýchch věcí. Když jsem po chvíli vítězně zapnula zip, Jason se na mě díval a smál se. "Co je?"

"Vypadáš dost vtipně, když takhle zmateně běháš po pokoji a balíš si věci," postavil se a vzal mou tašku do ruky, "připravená?"

"Jen si vezmu bundu a můžeme jít," popadla jsem klíče a bundu.

~

Seděla jsem na lince a sledovala, jak Jason vaří. Chystal čínu, takže jsem byla dost zvědavá na to, jak to bude chutnat. Na vaření se dost soustředil a já si připadala tak pěkně. Tohle mi chybělo. I když jsme spolu nic neměli, byli jsme jen kamarádi, pokud se to tak dalo říct. Připomnělo mi to den, kdy mi Jason vrátil klíče od chaty a pak u mě doma zůstal přes noc. Jenže to jsme vypadali, že spolu začneme každou chvíli chodit. Dnes jsme sice byli spolu, koukali se na film, ale nevypadalo to, že by z toho mohlo být něco víc.

Když Jason dovařil a jídlo nandal ho na talíře, sedli jsme si na pohovku v jejich obývacím pokoji a pustili se do jídla. Nikdy jsem nejedla nic tak dobrého! Ani čína od mamky není taková, jako ta Jasonova. Každé sousto se mi rozplývalo na jazyku. Pane jo. "To je vynikající," pochválila jsem mu jeho výtvor.

"Děkuju," zadíval se mi do očí a přestal jíst, takže jsem udělala totéž.

"Vážně jsem nikdy lepší čínu nejedla," znovu jsem mu polichotila.

"Můžu tě políbit?" vypadlo z něj. Čekala jsem, že řekne cokoli jiného, jen tohle jsem opravdu nečekala. Takže si s tím ten ďáblík v mé hlavě poradil sám. Políbila jsem Jasona aniž bych mu odpověděla a dala do toho polibku to nejlepší, co jsem dokázala. Jason mi to vracel, vášnivě a jemně. Líbali jsme se nevím jak dlouhou dobu, ale tenhle polibek předčil všechny ostatní. Po chvíli jsem se odtáhla, i když to byl dost těžký krok.

"Tak tohle rozhodně chyba nebyla," řekla jsem a políbila ho znovu.