Hokejový fanda - DOKONČENÉ

27. kapitola - Návrat domů

"Rozešli jsme se," sklopila jsem zrak a cítila na sobě její lítostný pohled.

"Ty a Ricki? To není možné," nevěřícně se na mě dívala.

"Stalo se to. Bohužel nám to nevyšlo," podívala jsem se na ni a všimla si jejího skelného pohledu.

"Tessie, zlatíčko, to je mi opravdu moc líto," pohladila mě po tváři a otřela si slzy.

"To je dobrý," usmála jsem se.

"Kvůli čemu jste se rozešli?" zeptala se.

"Kvůli Jasonovi. Zamilovala jsem se do něj, jenže už jsem v té době chodila s Rickem. Mám Ricka opravdu moc ráda, ale nemiluju ho. Miluju Jasona," vysvětlila jsem jí to hodně stručně.

"Více bys mi toho neřekla?" začala jsem mluvit o tom, jak se z nás stali přátelé. Stejně jako jsem to vyprávěla Dominice. Maminka chápavě kývala hlavou, sem tam se zeptala na nějakou souvislost, ale jinak byla skvělý posluchač.

"A on se Rick vůbec nerozčílil?"

"Ne, vlastně mi to sám řekl. Zeptal se na to a pak to vzal jako pravý gentlman. V klidu," řekla jsem. Narozdíl od Tylera byl milý a vůbec proti mně nic neměl. Vzal to tak, jak to je. Za to jsem mu byla vděčná.

"Ta kytice je od Jasona?" maminka ji vzala do ruky a prohlížela si ji. "Je krásná," poznamenala.

"To je. Jason je umí vybírat," usmála jsem se sama pro sebe. Mamka došla pro vázu a vodu a kytku do ní dala.

"Kde je táta?" zeptala jsem se.

"Potřeboval si něco vyřídit. Vždyť ho znáš, kvůli práci by se přetrhnul," zakroutila hlavou a srovnala si brýle.

"Mami myslíš si, že dělám chybu?" zeptala jsem se.

"Nemyslím si, že děláš chybu. Jsi do něj doopravdy zamilovaná," mamka se usmívala, ale v očích měla smutek.

"Chtěla bych mu říct, co k němu cítím, co nejdřív, jenže si myslím, že říct mu to takhle brzy po rozchodu by asi nebylo zrovna nejrozumnější," přemýšlela jsem na tím, ale z hlavy jsem nemohla dostat Jasonův úsměv.

"Měla by jsi počkat, až se vše urovná. Potom mu to můžeš říct," měla pravdu. Zlomila jsem Rickovi sdrce a takové věci nezmizí během dne.

"Udělám to tak, jak říkáš," do očí se mi nahrnuly slzy. Ještě chvíli jsem si s maminkou povídala a pak odešla. Objevila se tu v době oběda společně s tátou, že podepsali papíry k zítřejšímu propuštění a že jedou na chatu. Zůstala jsem tu opět sama. Brzy jsem únavou usnula a spala až do večera.

Nesnažila jsem se o moc pohybů, protože to bolelo jako čert. Na toaletu jsem musela se sestrou. Cítila jsem se opravdu trapně. Potom co jsem ulehla zpět do postele, všimla jsem si zprávy na telefonu. Psala mi Nikki.

'AHOJ, TAK JAK SE CITIS? JE TI LEPE?'

'AHOJ, JE MI FAKT MIZERNE, VSECHNO ME BOLI. NEJRADSI BYCH BYLA DOMA. CO U VAS? JE VSECHNO V PORADKU? DOJELI RODICE?'

Během chvíle mi bzučel telefon.

'DOJELI, MOMENTALNE TO TU MAJI NA POVEL. CHYBIS NAM TU.'

'VY MI TAKY CHYBITE.'

Kontrolovala jsem telefon každou chvilku. Další esemeska už nepřišla. Zadívala jsem se skrz skleněnou stěnu. Nemocniční zářivky osvětlovali chodbu, nervózní tatínek běžel za svou ženou, kterou vezli na vozíčku a měla každou chvílí rodit. Po chvíli přišla sestra a udělala mi vyšetření. Donesla mi jídlo, ale já neměla hlad. Snědla jsem jablko, které k sandwichům bylo.

Znovu mě začaly bolet žebra. Myslela jsem, že bolestí ani nemůžu dýchat. Přivolala jsem sestru a ona mi ochotně dala prášky na bolest. Potom mi sundala nákrčník a odnesla ho. Najednou jsem měla krásně volný krk.

~

Probudila jsem se až ráno, když lékařka zaklepala na dveře. "Dobré ráno, slečno Wolleová. Během noci nebyly žádné komplikace, takže Vás po deváté hodině můžeme propustit. Doporučovala bych Vám nejméně deset dní ležet doma, než Vás žebra přestanou bolet. Vídím, že sestry Vám podle mých pokynů už sundaly nákrčník," přiložila do karty propouštěcí papíry a podepsala se.

"Dobře," rozespale jsem si otřela oči.

"Na shledanou," rozloučila se a kartu si odnesla. Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Pokud nemůžu ven a mám ležet doma, nemůžu se jít podívat na Johnyho. Tak to je opravdu pech. Já se tak těšila, že ho uvidím hrát.

Nemohla jsem z hlavy dostat ten rozchod. Užíralo mě to. Přemýšlela jsem, kdy to Jasonovi řeknu. Až nastane vhodná chvíle, tak mu vše řeknu.

~

Čekat dvě hodiny na rodiče bylo opravdu zdlouhavé. Maminka vešla do pokoje s mojí taškou v ruce. "Ahoj Tessie, jak jsi to tu vydržela?" zeptala se.

"Ahoj mami, hodně jsem spala, takže se to dalo," usmála jsem se.

"To ti věřím," posadila se k mým nohám, "asi se budeš chtít obléct, ne?"

"To chci," hmátla jsem po tašce. Nakoukla jsem dovnitř a viděla svoje oblíbené legíny se sobíky a černý svetr.

"Vybral to Rick. Požádala jsem ho, aby ti tam něco vybral," podívala se na mě.

"Aha, ale trefil se," zavřela jsem tašku.

"Budeš chtít jet na chatu nebo rovnou domů?" pokusela se na mě usmát.

"Chci se tam stavit, abych se rozloučila s ostatními," pokývala jsem hlavou.

"Dobře," zatáhla závěs u okna do chodby a pomohla mi se převléct z nemocničního do mého oblečení. Stáhla jsem si vlasy do culíku a obula si sněhule. Museli mi je sem donést z auta.

Vzala jsem si všechny své věci a mamka mi pomohla s taškou. Ještě si popovídala s doktorkou, zavolala taťkovi a on pro nás přišel. Nasedli jsme do auta a vyjeli z podzemního parkoviště. Sledovala jsem ze zadních sedadel maminčina auta padající vločky. Táta si pustil svou oblíbenou hudbu a bubnoval prstem do volantu. Maminka se jen dívala z okna s úsměvem na tváři. Dojeli jsme k chatě a zaparkovali. Pomohli mi z auta a já se dobelhala ke vchodu. Každý krok bolel.

Otevřela jsem dveře a lekla se, když okolo dveří prošel Jason. Podíval se na mě a s úsměvem šel ke mně blíž. "Ahoj, Tes," pozdravil.

"Ahoj, jak je?" zeptala jsem se.

"Docela to ujde. A co ty? Jak ti je?" opětoval mi otázku.

"Bolí to, ale dá se to vydržet, pokud se na to zásadně nesoustředím," pěkně jsem lhala. Bolí to úplně příšerně, ale já si musím hrát na hrdinu.

"Doufám, že se dáš brzo do kupy," řekl.

"To já taky doufám," usmála jsem se. Rodiče vešli za mnou a taťka zavřel dveře.

"Nechceš s něčím pomoct?" podíval se na mě.

"Ne, dobrý."

"Ok, tak já jdu za ostatními," pokývl hlavou a zmizel. Maminka mě chytla za ruku a pohladila mě po vlasech.

"Půjdu se rozloučit," došourala jsem se do společenské místnosti a na všechny zamávala. "Lidi, tak já jedu domů. Nikki máš to tu na povel a já doufám, že si to tu ještě užijete. Tome a Andrewe, máte na starost auta," řekla jsem.

Usmáli se a šli mě vyprovodit. Rozloučila jsem se se všemi kromě Ricka. Ten tu totiž ani nebyl, aby se rozloučil. Mamka mi zaběhla pro věci a Tom jí s nimi pomohl ze schodů. Nasedla jsem do auta a při odjezdu všem zamávala. Doufám, že tu beze mě tu chatu nezboří. Teď nás čeká dlouhá cesta domů.