Hokejový fanda - DOKONČENÉ

Epilog

O šest let později

Seděla jsem v baru společně se všemi, na kterých mi kdy zaléželo. Všichni sem do Philadelphie přijeli, aby se mnou oslavili moje narozeniny. Přeci jen už je to rok, co jsem se s většinou z nich neviděla.

Vedle mě sedí Nica s Andrewem. Když se spolu v prváku poprvé pohádali, nemluvili spolu asi měsíc. Veronica mi sice řekla, že se s ním tehdy pokusila usmířit, ale nepomohlo to. Andrew se přes to, že mu lhala, nemohl přenést. Od Ianova pohřbu - Nikkin bratr svým zraněním i přes obrovskou snahu lékařů podlehl - se z mé nejlepší kamarádky stal někdo jiný. Už to nebyla ta holka, co ráda provokovala kluky, nechodila tak často nakupovat a nadobro přestala s modelingem. V těch nejtěžších chvílích se dala s Andrewem znovu dohromady. Kdyby na to byla sama, nejspíš by přestala se studiemi. I přes tuhle těžkou situaci Andrew vystudoval architekturu a teď se zaučuje v nové firmě. Nechal si narůst strniště, i když to k jeho blonďatým vlasům nikdy moc nešlo.

Sedí tu i Rick s Annou. Ti dva jsou snad nejsladším párem na světě. Rick je konečně šťastný. Vidím mu to na očích. Od doby, co jeho rodiče vzali Jessicu zpět, se i ona sama změnila. Odpustila mi rozchod s Rickem a vzala si Mikea a čeká s ním dítě. Nikdy by mě nenapadlo, že mi odpustí, bude součástí mé narozeninové oslavy a navíc to bude i člen mé rodiny. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, že to bude Mikeova žena, nevěřila bych tomu. Opravdu ne.

Vedle Mikea, Charlieho a Jessicy sedí Tom a Hannah. Hannah sice moc neznám, protože je s Tomem jen půl roku, ale vypadá dost mile. Tom se vrátil do Bostonu a začal pracovat u svého otce. Ty chvíle, kdy jsem si s ním povídala o hokeji, nebo jsme jen na konzoli hráli hry a nikdy u toho nic neříkali, tak přesně to mi chybí. Opřít se o pelest postele, hodiny si povídat o různých věcech, kouknout na film. Thomasovo zelené oči plné radosti a nadšení mi tak moc chybí.

Co by to bylo za oslavu, kdyby tu chyběla Olivia. Bez Aarona by to taky nebylo ono. Ty jejich vtípky jsou součástí každé naší sešlosti. Dodnes nemohu pochopit, kde se ti dva potkali. Aaron, který odjel studovat daleko od nás se seznámil s Liv a už jsou spolu víc jak čtyři roky. Nepochopitelné. Tedy alespoň pro mě.

A teď už tu vedle mě sedí jen ten, do koho jsem se zamilovala už ve chvíli, kdy na mě pomalu vychrstl kelímky s kávou. Jason. Usmál se na mě a já si všimla ďolíčku, který se mu objevil u koutku rtů. Od Jasonova rozhodnutí, že se pokusí hrát hokej a ještě studovat, uplynula už dlouhá doba. Stejně jako jeho děda před ním se musel i Jason rozhodnout, kterým směrem se vydá. Neustále jsem slyšela, jak si klade otázku Dokážu si tímhle zajistit dobrý život? Nakonec se rozhodl pro medicínu. Bylo mi trochu líto, že si zvolil medicínu, protože ho hokej bavil mnohem víc. Jeho otec byl potěšený, ale po pár dnech už to byl zase ten chladný Jonathan. Pamatuji si to na den přesně, když mi Jason na koleji zaklepal na dveře s tím, že jeho otec podal rozvodové papíry. Bylo 12. února. Před třemi lety. To znamenalo, že se Jas stěhuje pryč z domu. Z počátku to bylo dost těžké, takže bydlel u své babičky. Po několika měsících dvojnásobných směn jsme si našli byt, za našetřené peníze složili kauci a společně se nastěhovali. Sice to není nijak velký byt, ale pro dva to stačí.

Během každých letních prázdnin jsme si s Jasonem ve firmě mého taťky snažili vydělat nějaký ten peníz. Rodiče nebyli nadšení z toho, že zůstávám ve Philadelphii, ale na druhou stranu chápali, že když mně i Jasonovi nabídli místo ve zdejší nemocnici, nemůžu tu nabídku jen tak zahodit. A taky si Jase dost oblíbili, takže mi připadalo, že strávené letní prázdniny u nás doma jim nahradí čas, kdy s nimi nejsem.

Od toho večera, kdy mi Jason poprvé zahrál na kytaru, mi hrál moje oblíbené písně pořád. Nemohla jsem tomu odolat. Bylo tak příjemné poslouchat ho, jak zpívá, ale ještě raději jsem ho pozorovala. Zavřené oči. Jeho krásné černé vlasy mu někdy padaly do čela.

Když jsem tam tak seděla a uvědomovala si, co všechno se za těch šest let stalo, musela jsem se usmát. Dospěli jsme. Někdy ty situace, do kterých jsme se dostali, byly opravdu těžké, ale všichni jsme to zvládli a šli dál. Jinak bychom tu dnes neseděli a nepili pivo z velkých čirých sklenic.

Je pravda, že tenhle bar bývá kolem šesté večer celkem pěkně zaplněný, ale dnes tu není skoro nikdo. Je to divné. "Jsem ráda, že jste sem přijeli, abyste se mnou společně oslavili narozeniny. Moc vám děkuju," usmála jsem se a všem poděkovala.

"My jsme rádi, že se toho můžeme účastnit," poznamenal Tom a významně na mě mrknul. Sice jsem nechápala, co tím myslel, ale vzala jsem to jako vtip.

"Myslím, že je čas, abychom ti předali dárky," Nica popadla velkou krabici se zelenou mašlí a postavila se. Postupně se postavili i ostatní. Když mi všichni předali dárky, přišla řada na Jasona. Došel ke mně, v ruce měl obrovský puget červených růží a nestále se na mě usmíval. Kytici mi předal a pak se zhluboka nadechl.

"Tes, došlo mi, že teprve ty jsi mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když o něj nemáš s kým podělit a smutek je dvojnásobný, když ti z něj nemá kdo pomoci. Teprve až s tebou jsem poznal, co to znamená slovo milovat. Miluju tě a chtěl bych ti něco velmi důležitého říct. Thereso," poklekl přede mnou, "vezmeš si mě?"

Jason otevřel malou černou krabičku a v ní byl malý stříbrný kroužek s diamantem. Zůstala jsem tam stát jako přibytá. Puget růží jsem upustila na zem, ale v té euforii jsem si toho vůbec nevšimla. Měla jsem pocit, že mám překvapením bradu až u kolen. Najednou kolem mě zpozorněli i ti, kteří tu jen tiše posedávali na baru. Nevěděla jsem co mám říct. Samozřejmě, že jsem věděla, co mám říct, jen jsem tomu nemohla uvěřit. Vteřiny ubíhaly a já se stále upřeně dívala na Jasonovy rozzářené modré oči. Pak jakobych se vrátila do reality a rozplakala se. "Panebože, Jasone! Teda ano! Ano!" nechala jsem si navléknout zásnubní prstýnek a pak Jasonovi skočila radostí kolem krku. Všichni kolem se smáli a začali nám tleskat.

"Jasi, tohle byl ten nejlepší narozeninový dárek, jaký jsi mi mohl dát. Miluju tě," stále s očima plných slz jsem ho políbila.

"Taky tě miluju a budu tě milovat navždycky," usmál se na mě a otřel mi slzu, která mi stékala po tváři.

"Navždycky? To je krátká doba," zažertovala jsem.

"Budu tě milovat navždycky a ještě hodně dlouho potom," přitiskl si mě na hrudník a já vdechovala tu jeho krásnou vůni kolínské.