Hokejový fanda - DOKONČENÉ

57. kapitola - To byl ale trapas

Když už bylo Jasonovo oblečení dostatečně vyfénované, sedla jsem si na postel vedle něj. "Musela jsem se o tebe postarat, protože v tom mokrém oblečení bys nikam nemohl jít," usmála jsem se a podívala se na něj.

"To je fakt," vydechl a všimnul si, že se klepu zimou. "Nechceš si tu deku vzít? Vidím, jak se klepeš."

"Ne, to je dobrý. Pak by byla zima tobě," usmála jsem se. Zalézt pod deku se mi nechtělo, a tak jsem si skrčila nohy a opřela si bradu o kolena. Jason neváhal a posunul se blíž ke mně, aby mě mohl přikrýt částí deky. Protože jsme seděli jako v té kavárně, namáčknutí na sobě, cítila jsem Jasonovu vůni.

"Děkuju," opřela jsem se o něj a zavřela oči. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli. Ale bylo to hezké. Jakoby jsme byli zase spolu jako tomu bylo dřív. Když jsem otevřela oči, moje prsty byly propletené s Jasonovými. Jen jsem se pro sebe usmála a znovu zavřela oči. Jenže v tu chvíli zaskřípal zámek u dveří a do pokoje vpadla Olivia. Vypadalo to, že jsme se všichni tři dost lekli. Rychle jsem pustila Jasonovu ruku a kousek si odsedla.

"Sakra, promiňte, nechtěla jsem vás rušit," vyjekla a dveře hned přivřela.

"To je v pohodě, pojď dál," vypadlo ze mě.

"Ahoj, Tes," pozdravila, "ty musíš být Adam, že?" Když to řekla, dost to ve mě hrklo. Než jsem stihla cokoli říct, Jason už se začal obhajovat.

"Já  jsem Jason," řekl zmateně. Podíval se nejdřív na mě, pak na Liv a takhle to zopakoval ještě třikrát.

"Sakra, tak to se ti omlouvám, Jasone. Já jsem Olivia," došla k němu a natáhla ruku, aby mu s ní mohla potřást.

"Těší mě," potřásl jí rukou, vstal, popadl vysušené oblečení a zavřel za sebou dveře do šatníku. Liv se na mě otočila, ukázala na svoje břicho, pak na dveře a zvedla palec ve smyslu, že mi ho schvaluje. Když vyšel, všimla jsem si, že má lehce narůžovělé tváře. Přikryla jsem se dekou a šla ho vyprovodit ke dveřím.

"Promiň za Liv," zavřela jsem za sebou dveře a stála před naším pokojem.

"To je v pohodě. Je jen trochu zrychlená," řekl Jason a usmál se.

"Opravdu se ti za ní moc omlouvám."

"Nech to být," prohrábnul si vlasy, které měl stále trochu mokré, "už bych měl jít."

"Tak se měj," objala jsem ho a ještě jednou se mu zahleděla do očí.

"Ahoj," rozloučil se se mnou a rychlým krokem se blížil ke schodišti. Tenhle moment mi připoměl chvíli, kdy jsme se seznámili. Odcházel, já se na něj jen dívala a obdivovala jeho široká ramena.

Vrátila jsem se zpět do pokoje s připitomělým úsměvem na tváři a sedla si zpátky na postel. "Já myslela, že chodíš s Adamem, ne s Jasonem," Olivia seděla na zemi a opírala se o svou postel.

"Ano, to chodím. Ale tohle byl," snažila jsem se rychle přijít na to, jak z toho nějak inteligentně vybruslit, "můj kamarád."

"Páni, takovýho kamaráda bych taky chtěla. Chodí s někým?"

"Co?" tvářila jsem se, jako kdybych nepochopila, na co se mě Liv ptala.

"Má holku?" zeptala se ještě jednou.

"Nemá, teda alespoň myslím," podívala jsem se na okno a všimla si, že venku pořád prší.

"Mohla bych se s ním seznámit, myslím, že je to hodný kluk," prohrábla si svoje zrzavé kudrliny. Nevěděla jsem, co jí na to mám odpovědět. Čím víc jsem ji poznávala, už mi nepřišlo, že je to tichá dívka, jako na začátku. Zdálo se mi, že je to spíš pořádná dračice.

Všimla jsem si, že mi zvoní telefon. Ten, kdo volal, veděl, jak mě dostat z téhle konverzace. Myslela jsem si, že mi volá Jason, kvůli tomu, že si tu něco zapomněl, ale volal někdo, koho už jsem dlouho neviděla a kdo mi hodně scházel. Byl to Rick.

"Ahoj Ricku, jsem tak ráda, že voláš! Jak se máš? Jak to, že ses nám vůbec neozval? Vždyť jsi taky ve Philadelphii," pozdravila jsem ho a byla nadšená, že se mi konečně ozval.

"Ahoj, Tessie. Promiň, že jsem se neozval, opravdu mě to mrzí. Měl jsem dost zařizování, když jsem se stěhoval k Jessice," řekl.

"To nevadí, že jsi se neozval. Nevěděla jsem, že se stěhuješ k Jessice. Myslela jsem, že jsi někde tady na koleji, jen jsme se nepotkali."

"Já jsem opravdu měl bydlet na koleji, ale sestra se nabídla, že můžu bydlet u ní. Jen mi zapomněla vzdělit, že tu s ní bydlí ještě dvojčata. Docela vtipné, nemyslíš?" slyšela jsem, že se na druhé straně ozval smích.

"To víš, Mike a Charlie. To je dvojka," zasmála jsem se.

"Hele, nechtěla by ses někdy sejít? Mám teď to nejhorší za sebou, tak mám dost volného času, když nejsem ve škole," navrhl.

"Já mám taky celkem dost času, tak co kdybychom se sešli příští týden? Mám ještě na seminář napsat nějakou práci. Sázím na to, že to nebude zrovna rychle napsaná práce."

"Dobře, jak chceš, taky bych měl začít  pracovat na té práci, co nám zadal profesor na technologii," povzdechl.

"Tak jsme domluvení. Ještě se ti ozvu, abych to upřesnila, ano?" řekla jsem.

"Jasně. Jsem rád, že jsem tě slyšel. Zatím," rozloučil se se mnou a zavěsil. S úsměvem jsem vydechla a podívala se na Oliviu. Vypadala, že chce něco říct, ale v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla Nikki.

"Ahoj, holky," pozdravila nás a dosedla na postel vedle mě.

~

Když jsem si konečně lehla do postele, přemýšlela jsem, jak to bude vlastně dál s Jasonem. Pořád ho miluju, ale nedokážu si představit, jak bych to vysvětlila Adamovi. Hlavně jak bych to vysvětlila ostatním. Nikki by se na mě naštvala a sázím na to, že by se mnou nejmíň měsíc nemluvila, protože bych jí musela říct pravdu o tom, že jsem s Adamem vlastně nechodila.

Možná bych tomu všemu měla dát čas. Navíc jsem se s ním usmířila teprve včera, takže bych tomu opravdu měla dát čas a měla bych zjistit, jestli o mě Jason pořád stojí. S celkem uspořádanými myšlenkami jsem se klidně uvelebila a usínala se vzpomínkou na fénování Jasonových věcí.