Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola I. - Hůlka

Cadenc Jameová byla neobyčejnou dívkou už od malička. Ještě jako miminko si vytvářela okolo sebe stříbřité potoky energií, které se staly jejími prvními přáteli. Našeptávaly jí podivuhodné příběhy o čarodějkách a kouzelnících, o hůlkách, o famfrpálu, ale hlavně o škole čar a kouzel v Bradavicích. Malá Cadenc jejich příběhy milovala a vždycky je volala, když slyšela, jak se její rodiče hádají. Nechtěla je slyšet a radši poslouchala své stříbřité přátele.

Měla ale dojem, že tu je něco špatně, protože jejímu tátovi se to nelíbilo. Začal hučet na její matku Serenu a Cadenc proto utíkala vždycky k sobě do pokoje a volala své kamarády. Nastalo ale období, kdy měla chodit do školy, jako každá jiná dívka. Nikdo jí ale nerozuměl, když mluvila o svých světélkujících přátelích a brzy se o ní začaly šířit nepříjemné pomluvy a všichni o ní mluvili jako o „prokleté". Cadenc se proto naučila uchovávat chladnou hlavu, ale to se jí nevyplatilo. Brzy byla chladná i její povaha. Na svůj obvykle mladý věk byla neobvykle chladná a vážná. Neustále chodila zamlklá a s nikým se nebavila. Jediní, kdo jí tvořil společnost byly její stříbřití kamarádi.

V jeden z letních dnů seděla Cadenc u svého stolu a právě zakreslovala světélkující sovu do svého alba. Sova jí pochválila po tom, co spatřila dívčin výtvor. Ovšem ozval se klepot na dveře a dívka nechala svého kamaráda zmizet.

,,Dále," zavolala chladně a zaujatě zvýrazňovala stíny pírek svého sovího přítele.

,,Tohle ti přišlo," oznámila její matka, podala jí podivně starý dopis a odešla z jejího pokoje. Cadenc se dívala nechápavě na obálku a na jejím rameni se hned objevil Bubo - tak říkala své sově.

,,To je dopis z Bradavic!" zvolala natěšeně sova a zamávala radostně křídly.

,,Ta škola, o které si mi vyprávěl?" zeptala se Buba Cadenc, teď už zcela normálním hlasem, patřící jedenáctileté holčičce. Sova přikývla a Cadenc se s úsměvem pustila do otevírání obálky.

,,Jsem přijata, Bubo! Jsem čarodějka!" zaradovala se a začala radostně tančit po pokoji, Bubo létal okolo ní a houkal. Cadenc byla ráda, že konečně bude patřit aspoň někam. Doma se jako doma necítila a ve škole jí nikdo nerozuměl, ale v Bradavicích... Možná tam jí někdo porozumí.

Nastal den, kdy měla jít na Příčnou ulici, jak jí Bubo prozradil a tak s ním šla. V Děravém kotli přivolala Buba a všimla si, jak se na ní překvapeně upřelo několik páru očí, co tam právě byli. Cadenc ale byla chladná a tak dělala, že si jich nevšímá a podle navigace Buba, zamířila k cihlové stěně.

,,Oh, drahoušku, ty jsi tu sama?" zeptala se jí nějaká žena v hábitu a černém klobouku. Vypadala jako opravdová čarodějka. Pak ale uviděla, že Cadenc na rameni sedí stříbro-modrá sova a Cadenc si všimla, jak se jí v očích zablesklo.

,,Pojď se mnou zlatíčko, jdeš špatným směrem," řekla nahraně mile čarodějka a položila jí ruku na volné rameno. Cadenc se to ale nelíbilo a to ani Bubovi. Dívka se hned snažila protestovat, ale čarodějka jí moc možnost vykroutit se nedávala.

,,Já nechci! Vím, že mám jít sem!" protivila se Cadenc, když si všimla, jak čarodějka vytahuje hůlku.

,,Na vašem místě bych to nedělal," ozval se chladný baryton někde za Cadenc a ta se otočila, aby spatřila muže, oblečeného v černém oblečení a hábitu, s taktéž černými vlasy a bledým obličejem a rukama. V jedné právě držel hůlku a mířil jí na tu čarodějku, která se chystala odvést Cadenc někam pryč a v druhé držel jakési knihy.

,,Severus Snape!" zvolala čarodějnice a konečně pustila Cadenc, která ihned od ní odskočila a Bubo se prolétl okolo dívky a odehnal svým masivními křídly čarodějnici, která vzápětí utekla. Bubo se posadil zpátky na rameno ke Cadenc, která se otočila, aby mohla svému zachránci poděkovat.