Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola LXVI. - Proroctví

Bolelo to, v hrudi, ale co jiného měla Cadenc od Harryho očekávat? Že snad bude po jejím pokoji skákat radostí? Leda tak ve snu a ne v jejím. Dívka jenom využívala toho, že Harry její praktiky černé magie ignoroval a takhle ho podvedla. Zničila jeho důvěru v ní a hodně toho litovala a teď, když s ní Ginny seděla na posteli a objímala ji, zatímco Harry byl pravděpodobně někde dole, aby se uklidnil, měla pocit, že si nezaslouží, aby jí rudovláska tak konejšivě hladila po černých vlasech. Nemohla si ale pomoct - jak moc teď potřebovala uklidnit, jak moc teď potřebovala aspoň kapku rodičovské lásky, kterou vlastně nikdy nedostala. Jameovi jí sice nevyhodili na ulici a ano, starali se o ní, ale.. kolikrát by Cadenc místo toho všeho stačilo prach obyčejné obětí a slova, přinášející klid jak v srdci tak v duši.

Ginny jí beze slova hladila po vlasech a Cadenc se k ní tiskla s obličejem zabořeným do jejího ramene. Nemluvili a černovláska ani nevěděla, jak dlouhá doba už uplynula, ale když se konečně uklidnila, podívala se na svoje poznámky, které celou dobu mohli být i Ginny na očích. V domě panovalo nezvyklé ticho a Cadenc neměla tušení, jak je na tom Harry. Každopádně, když se natáhla po jednom z papírů, Ginny nic neříkala, jen sledovala, co Cadenc dělá a dál jí hladila po vlasech. Cadenc se ovšem nenatáhla po poznámkách, nýbrž po pergamenu se zapsaným proroctvím. Chtěla se mu věnovat později ten den, ale teď.. měla pocit, že jí něco uniká. 

Každý den ho ráno přepisovala, protože si obyčejně po probuzení dopisovala slova na prázdná místa a teď, když se na něj dívala, zaměřila se na poslední čtyři verše. 

Ty staněš princesoj zlobnoj,
Strach ................... po zemlje, 
I caricej ..........................
Ne staneš boleje (?) uže.

Ta slova měla zaseklá v hlavě, snažila si vzpomenout na vynechaná místa. Cítila, že ví, jaká slova tam patří, ale nemohla na ně přijít, jakoby před ní schválně utíkali. A v jeden moment, si vzpomněla. Věděla, že si vzpomene a ona si opravdu vzpomněla. Rychle popadla samoplnící brk, který měla pro jistotu na posteli u poznámek a začala dopisovat slova na správná místa. 

Ty staněš princesoj zlobnoj, 
Strach rasseješ po zemlje, 
I caricej chrupkoj, 
Ne staněš boleje (?) uže. 

S poknutím odložila brk stranou a opakovaně si četla slova, protože jim rozuměla. Věděla, co znamenají, znala je a učila se je a pak, když poslední čtyři verše pochopila, rozbrečela se, znovu a objala Ginny, která tam celou dobu byla a pozorovala ji. Cadenc se nemohla uklidnit. Byla by radši, kdyby smysl slov zapsaných na papíře stále nechápala, ale opak byl pravdou. 

,,Cadenc, c-co se stalo?" ptala se jí Ginny, která nechápala smysl počínání mladé dívky. Ta se na ní podívala, s očí jí stále tekly slzy, ale těžce polkla a pověděla rudovlásce, co zjistila. A pak zamířila bez dalších dalších slov do koupelny, aby si umyla obličej. Dívala se na sebe do zrcadla, do svých smaragdově zelených očí a nechápala, proč se tohle děje, proč zrovna ona. Copak se jí tohla Bubo snažil celou dobu naznačit? Kým se stane? Kdo z ní bude? Proč to prostě neřekl otevřeně? 

Cadenc pevně sevřela okraj umyvadla a snažila se potlačit další slzy, protože ona už nechtěla brečet. Dávala si v srdci slib, že už nebude brečet, že nebude mít důvod, ale ona se stejně rozbrečela. 

,,Cadenc?" tiše promluvil Harry a jeho hlas zněl jako nějaká záchranná kotva ve světě Cadenc. Pomalu se otočila, aby se na muže podívala, jakoby snad nechtěla nebo respektive, nemohla uvěřit, že je to on. V jeho očích se zračilo překvapení a nechápavost, což bylo zcela jasné, ale teď k němu Cadenc promluvila, jakoby snad mohl vědět o co jde.

,,V co se to měním, Harry?" dívka si uvědomila, jak bolestně její hlas zněl, nakolik moc zoufalství v něm bylo, ale vždyť je to jen hloupé proroctví! Spíš jeho konec! Tak proč se k němu chová tak vážně? Proč se jí to natolik dotklo?

,,Septimo," jistý a sytý baryton se rozezněl za Harrym a Cadenc spatřila Severuse, který se na ní teď díval stejně tak bolestně, jako ona na něj, ale proč vlastně? Copak cítil její bolest? Nebo něco věděl? Teď to nemělo smysl řešit, protože v temných očích se prohnalo zklamání nebo se to dívce snad jen zdálo? ,,Pottere, běžte za svojí ženou," Severus položil Harrymu ruku na rameno a ten, s jasnou nechápavostí pak odešel pryč, takže nechal ty dva samotné. 

,,Severusi, já.." Cadenc zalapala po dechu, protože se jí hlas zasekl v hrdle a pocítila, jak jí další slza stéká po tváři. A další, a další.. 

,,Nic neříkej," lektvarista k ní ve dvou krocích přešel a pevně jí objal. To Cadenc už nemohla vydržet a rozbrečela se ještě víc. 

,,Severusi, jsem zlo! Jsem monstrum! V tom proroctví," dívka hlasitě vzlykla a ještě pevněji sevřela látku Severusova hábitu. ,,V tom proroctví se v posledních.. čtyřech verších říká:" a aby mohla říct překlad, odsunula se od Severuse, aby se jejich oči střetli a ona s maximální vážností pokračovala: ,,Staneš se princeznou zlou, strach rozptýlíš po zemi a královnou křehkou nebudeš už nikdy víc," Cadenc polkla, jakoby chtěla zahnat pachuť z těch slov pryč. ,,Rozumíš tomu? J-Já - " než ale stihla dopovědět myšlenku, profesor si jí znovu přitiskl na hruď a ruku jí zabořil do vlasů.

,,I proroctví se můžou mýlit, Cadenc. K tomu říkáš, že jsou to jen čtyři poslední verše, nevíme co je před tím," těmito slovy profesor nepatrně dívku uklidnil, ale to nebylo všechno. Když se na ní pak podíval, když se jejich oči střetli, tak ještě dodal: ,,Ty nejsi zlá, Cadenc a nikdy doopravdy nebudeš," černovláska se na něj chvíli dívala, měla smíšené pocity, co se celkově toho všeho týče, ale věděla, že Severus má vlastně pravdu. I když teď si už v ničem nemůže být jistá. Nevěděla, co dělá špatně a možná problém byl v černé magii, ale ona jí přece nechtěla využívat pro zlo! Nikdy na něco takového nemyslela! 

,,Děkuju, Severusi.." zašeptala a setřela si mokrou cestu slzy, která jí ještě utekla z oka, než ho znovu objala a nechala se unášet vůní lékořice a vanilky někam daleko. Takhle mu pak skoro jako malá usnula v náručí.