Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola LXXXIV. - Vyznání

Nemohla tomu uvěřit. Tak dlouho s tím bojovala, tak dlouho se snažila a teď.. teď má konečně možnost všechno napravit! A první osoba, od které byla odhodlaná začít, byl Severus - musela mu toho tolik povědět, slíbit, že se k černé magii už nikdy nepřiblíží, omluvit se za své chování, povědět mu, co se stalo tenkrát v Tajemné komnatě a pak.. Cadenc z té myšlenky proběhl mráz po zádech a nervozita se jako pokojné zvířátko usadilo v jejím hrdle a svým dlouhým ocasem sevřelo pevně její žaludek. Ne, ona neodstoupí, ona všechno poví. 

Dívka vylezla z postele, doběhla do koupelny, kde se upravila, ale trvalo jí to hodnou chvíli - konec konců, chtěla vypadat dobře a nesměla ani chybět stuha, kterou od drahého jejímu srdci profesora dostala. Když už chtěla jít do Velké síně na snídani, rozhodla se, že tak radši neučiní, protože nervozita byla natolik silná, že jednoduše jíst nemohla a jelikož taktéž nemohla čekat, ihned zamířila k Severusovi do kabinetu, kde, jak doufala, ho zastihne a i když si bude muset počkat - nevadí, ona bude čekat. Nervozně pak pochodovala okolo vchodu, opírala se o chladivou stěnu a snažila se uklidnit své srdce - nic nebylo platné. Dokud se nepřizná, nebude se cítit líp a srdce jí zkrátka bude zběsile bít do hrudního koše. Všechny pochyby, všechny ostatní pocity - všechno muselo stranou. I myšlenky. 

Sobotní ráno se černovlasý profesor Lektvarů, děsivý jako vždy ve svém černém hábitu, vracel ze snídaně a jediné, co ho tak mohlo, podle jeho odhadů čekat, bylo tradiční opravování písemek idiotů, kteří si říkali třeťáci a návštěva Iris, která teď byla prakticky jeho jedinou podporou, čemuž se popravdě divil. Divil se, že někdo takový jako Iris s ním vůbec chce trávit čas. Vždyť to byla moudrá čarodějka - copak nevidí.. co? Co má vidět, jeho vinu? Severus s povzdechem znovu, už po tři tisíce tři sta padesáté čtvrté dospěl k závěru, že se obviňuje. A v poslední době se to dělo hodně často, jenže Severus věděl, proč to tak je, proč se to děje a když ten důvod spatřil před dveřmi svého kabinetu, měl pocit, že se vrátil zpátky v čase, jenže ne - stříbrný pramen vlasů pečlivě schovaný v copu, zakončený mašlí ze stuhy v havraspárských barvách. 

,,Severusi.." pronesla dívka a smutek spolu s radostí se objevil ve dvou smaragdech, které se už nezdály mrtvé. Po tak dlouhé době znovu oživly a Severus to prostě nemohl ignorovat. 

,,Cadenc, co...?" nemohl ze sebe ani dostat slova a to bylo poprvé. Ne, nebylo. Tuhle situaci znal. Přišel na chvíli o dar řeči, když mu Lily oznámila, že ona a James se budou brát. A pochybnosti byly hned tu společně s nejistotami - co mu tentokrát řekne tahle dívka? 

,,Potřebuji si s tebou o něčem promluvit, prosím.. Je mi líto, co se dělo před tím, ale prosím.. prosím, vyslechni mě.." profesor se donutil ke svéráznému klidu a pobídl Cadenc dovnitř svého kabinetu hned po tom, co otevřela dveře. Možná mu konečně poví pravdu.. Vypadá to tedy tak. 

Jenže Cadenc nemohla ani pořádně přemýšlet - v hlavě měla jen jedno. Už zapomněla, co chtěla říct, zapomněla na všechno ostatní. Srdce jí jako splašené bilo do hrudního koše, nervozita narůstala, knedlík v krku škrtil, ale všechno to byla jen nervozita, bylo jí to jasné. Po staré Cadenc ani památka, leda tak šedivý pramen vlasů, ale i na ten dívka zapomněla. 

Když za sebou zavřela dveře, kabinet se ponořil do ticha a jediné, co mohla slyšet, bylo jak hlasitě jí bije srdce. Cítila na sobě pohled profesora, bylo jí jasné, že čeká na to, co řekne. Tohle bylo to nejtěžší. Strach s dějství nikdy není to nejhorší - nejhorší je ten moment, ta chvíle před tím, než se člověk rozhodne vkročit do neznáma.

,,Severusi..moc se omlouvám za.. své chování a.. abych mohla pokračovat dál aniž bych cítila tu nervozitu tak.. ti musím něco povědět.." Severus nepatrně svráštil obočí a Cadenc se na něj s nádechem, do kterého vložila své naděje, odvahu a odhodlanost, podívala. Teď nebo nikdy. ,,Už delší dobu k tobě.. chovám určité pocity a ne - nejsou to pocity, které bych měla chovat k někomu, kdo se o mě stará, kdo je skoro má jediná rodina.." ne, musí pokračovat. ,,Severusi.. miluji tě.." vyřkla je a společně s těmi slovy se jí slza skutálela po tváři. ,,Miluji.." pronesla znovu, jakoby nevěřila, že to právě řekla. Srdce se uklidnilo, Cadenc se najednou cítila šťastná, nervozita ihned opadla, musela se zasmát, jenže smích ji přešel, jakmile se podívala na Severuse. 

Pro toho to bylo.. šokující. Ostatně, pro něj už bylo šokující to, že se Cadenc objevila u dveří do jeho kabinetu a teď.. Teď tohle! Musel rychle nastolit klid ve své mysli, ve svých pocitech, které mu vždycky ve všem překážely, jenže to šlo těžce. Cadenc.. Patnáctiletá nevinná zlomená a ztracená ve svém světě Cadenc teď stála před ním a.. ano, byla ztracená, jen neví co říká! Přesně tak - nevyzná se ve svých pocitech, tím to je! Jenom zazmatkovala, trávila s ním nejvíc času a pánové z Mrzimoru a Nebelvíru už mají své slečny, jen ona, drahá Cadenc, je stále sama. Jen se snaží najít někoho, kdo donutí ten pocit zmizet. 

,,Cadenc, jsi jen ve svých pocitech zmatená.. Tví přátelé, Iris a dokonce pan Potter se slečnou Weasleyovou.. jsi jen sama a jelikož i já jsem sám tak -" 

,,Ne!" křikla na něj a Severus si uvědomil, že.. mluví sám nějak divně. Snaží se jí vymluvit její pocity, ale při tom.. odkud se bere ta notka pochybností v jeho hlase? Cadenc se na něj tentokrát dívala zcela naštvaně a měla proto jasný důvod. ,,Vím, co cítím a není to kvůli ostatním! Jsou to moje pocity!" dalších několik slz se jí skutálelo po tváři. ,,Prosím, Severusi.. dokážu být upřímná jen s tebou.." jenže profesor nemohl nic dělat, cítil se ztracen a tak místo toho, aby se zachoval jako dospělý a dívku objal, se zachoval jako typický profesor Lektvarů - jeho tvář zvážněla, rysy už nebyly jemné, černé oči přísné, jakoby se díval na nějakou prach obyčejnou studentku, co právě přidala do kotlíku špatnou ingredienci. 

,,Jsem vděčný, že mi důvěřuješ, ovšem splést si to za lásku - zcela neočekávané u takové dívky jako ty, i když, dá se to vysvětlit - jsi mladá, okolí na tebe má vliv. Jenže aby bylo něco mezi mnou a tebou? V žádném případě!" Severus odkráčel ke svému stolu, snad aby se zklidnil, ale to mu nepomohlo. Otočil se u svého stolu čelem ke Cadenc, která bezděčně lapala po dechu, neschopná ničeho říct, jenže on neskončil. ,,Jsme příbuzní! Jsem tvůj profesor a hlavně - hodil bych se na roli tvého otce!" jakási zlost zatemnila rozum Severuse, ale.. už nebylo cesty zpět.. ,,Už nic takového nechci od tebe slyšet.." a v klidu se posadil za svůj stůl opravovat písemky, zatímco tam Cadenc stála, dívala se na něj, ronila slzy a cítila, jak se jí srdce rozpadá na kusy. 

Bolelo to. Nic nebylo horší. Šikana Celeste v prvním ročníku? Pf, nic oproti tomuhle. Žádná bolest se nemohla s touhle vyrovnat. I slov bylo málo na to, aby mohla být za zdrcující bolest popsána. Ničilo jí to, uvadala, umírala. Už nechtěla nic cítit.. 

Dívka tiše rozpustila svůj cop. Stuha jí vypadla z rukou. Severus nic neříkal. Opravoval písemky. Ignoroval ji. Zraňoval ji. Jenže dívka udělala několik pomalých kroků k jeho stolu a z krku si sundala téměř prázdnou lahvičku, kde dříve, jak si myslela, byl prášek sněhového motýla. 

,,Tohle ti vracím. Už vím, že to byly perly sněhového motýla a že tě o ně požádal Bubo.." ruka profesora na chvíli přestala psát, ale pak pokračovala. ,,Doufala jsem, že to není pravda, ale.. teď to nemá žádný smysl.." dívka se otočila od stolu a téměř jako duch přešla ke dveřím. Naposledy se otočila, aby se uslzenýma očima podívala na Severuse. Ten v tu chvíli zvedl tvář. Možná jí zastaví, ale ne - slova nevycházela, nemohl. 

Cadenc se zlomeně usmála. Smaragdy ztrácely svůj lesk.

,,Sbohem, Severusi," Cadenc zmizela za dveřmi. Královna temná zaujala své místo na hlavním trůně mysli dívky. Smála se.