Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola XVII. - Famfrpál

Cadenc si dlouho na Havraspárskou kolej zvykat nemusela. Přeci jen, cítila se tu nejpohodlněji, i když někdy měla výčitky svědomí, že si třeba nevybrala Nebelvír. V takové momenty vzpomínala na to, že by tam neměla svojí dobrou kamarádku Renon a nemohla by s ní trávit tolik času, kolik s ní trávila teď. Také by neměla občasné noční konverzace s Iris a vůbec - byla by nucena být neustále společenská, což nebylo vůbec pro ní.

Návrat na Havraspárskou kolej byl jako doušek lektvaru Felix Felicis - tak šťastný, klidný a nadějný po tom všem, co Cadenc prožila. Strašně jí těšilo, že může některé večery trávit s Iris ve výklenku Havraspárské věže a jen tak si povídat prakticky o všem. Iris se zájmem poslouchala o tom, jak Cadenc okouzlilo kreslení a malování. Dívka jí také ukázala několik svých prací, nad kterými Iris mohla jen óchat a áchat.

S Renon zase trávila čas při vyučování, na všem pracovaly společně a Cadenc ochotně Renon pomáhala, když to bylo potřeba. Většinu času se ale malá blondýnka snažila sama a nebrala v úvahu pomluvy, které se o Cadenc stále šířily. Také se ani jednou jedinkrát nezmínila o hůlce Cadenc, za což jí černovláska byla vděčná, ale stále měla na paměti, že si spolu o tom stejně musí promluvit.

I lidi z Havraspáru nehledě na nic na ní byli milí. Cadenc měla pocit, že v tom má prsty Iris, ale to už nijak zjistit nemohla. I když pár krát mezi studenty Havraspáru zpozorovala nějaké to šuškání, měla po dlouhé době pocit, že se to netýká jí, takže se cítila značně klidněji a mohla se věnovat tomu, co je potřeba.

Dny ubíhali a konečně nastal první famfrpálový zápas v tomto školním roce. Dívka se na něj strašně těšila - podle toho, co vyprávěla profesorka Hoochova to byla skvělá hra plná adrenalinu, ale zároveň měla svoje vlastní kouzlo v podobě svobody v letu, nekonečnému prostoru, závod s větrem a zlatý míček v podobě Zlatonky... Cadenc ji chtěla spatřit, držet aspoň jednou ve svých rukou, ale proto se musela stát chytačem... Ale na to by se musela dostat do Havraspárského týmu. Ne, teď o tom nebude uvažovat, prvně se na první zápas podívá.

,,Sakra, já se tak těším! Natřeme Zmijozelským pr- "

,,Pozor na slova, Michaele, my víme, že to jako brankář Nebelvírského týmu zvládneš," přerušil ho Gabriel a všichni se zasmáli. Byla právě snídaně a všichni se chystali na první famfrpálový zápas v tomto školním roce. Michael a Gabriel byli zrovna u Havraspárského stolu a povídali si s dívkami. Michael vypadal neuvěřitelně natěšeně a radostně. Cadenc byla překvapená, že není vůbec nervozní.

,,Určitě to zvládnu! Na zkouškách jsem se vyložil na sto procent, ale teď se vyložím na celých dvě stě procent!" Cadenc dostala pocit, jakoby se všichni nakazili tím elánem, který z Michaela doslova vyzařoval.

Nastala ale chvíle, kdy se teda konečně museli přesunout na hřiště. Michael odešel o něco dřív, aby se připravil a Gabriel s Cadenc, Renon a Iris kráčeli společně s ostatními na famfrpálové hřiště. Blíž k tribunám se od nich Gabriel oddělil, aby se šel posadit k ostatním Mrzimorským a dívky zaujaly svá místa na Havraspárské tribuně.

Hráči vyšli na pole a zápas začal. Cadenc bystře postřehla zlatonku, ktrerá se právě nacházela u dolní hranice hřiště, ale nemohla nic říct, jen o tom informovala Iris a Renon, které chvíli zlatý míček hledaly očima. Teprve když se pohnul, tak postřehly zlatou šmouhu.

,,Ty máš oči jak jestřáb normálně," řekla překvapeně Iris.,,Měla by ses v příštím roce pokusit stát třeba chytačem. Budeš mít možnost," Cadenc se rozzářily oči. Přemýšlela o tom před tím, ale teď, když jí to nabízela Iris... Třeba by to mohla zvládnout.