Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola LXXIV. - Hrdinka

Havraspárka se přímo přiřítila do temné chodby plné kostí a kamenní, které tam už byly neznámo jak dlouho, ale to jí neděsilo, i když by to aspoň trošku mělo pohnout její psychikou. Ovšem Cadenc byla zkrátka klidná a i když zakouzlila lumos, aby viděla na cestu, stejně se necítila nijak nervozně nebo vystrašeně. 

Klid, chlad a vlhko - to bylo něco pro ní. Místo, kde mohla volně existovat, aniž by musela předstírat, že je někdo jiný. Kde nebylo ani jejich přátel, Buba, Harryho nebo Severuse. Kde mohla být sama. Sama jako opravdová čarodějka praktikující černou magii. Nikdo ji nebude sledovat, nikdo ji nebude otravovat. Jediné co ale potřebovala byly ingredience na lektvary a možná pár postupů, ale ona už něco vymyslí, nikdy jí to nedělalo problém.

Dívka po kostech zamířila dál do, svým způsobem, jeskyně než dorazila ke kulatým dveřím a podle pokynů Harryho, který je vyřkl v nevědomosti a opilosti, se dostala dovnitř. Teprve kostra baziliška jí vyděsila nebo spíš v ní aspoň probudila nějaké pocity. Pomalými kroky procházela dlouhou děsivou a chladnou místností, zatímco se zvuk jejích kroků rozléhal po kamenných stěnách dodávající tak celému tomu místu ještě děsivější atmosféru. Cadenc ale byla poměrně v klidu a okolí si ani moc nevšímala, byla zhypnotizovaná pohledem na kostru baziliška, která se tam nacházela od doby, co ho Harry ve druhém ročníku zabil a tak zachránil Bradavice před zavřením. Rukou se nevěřícně dotkla kostry a prohlédla si jeho ohromnou tlamu posetou velkým množstvím zubů. Určitě bude do nějakého lektvaru nějaký ten zub nebo spíš jed z něj potřebovat, ale teď se hodlala pustit do prozkoumávání samotného prostoru, ve kterém se nacházela. Kroky pomalu našlapovala po kamenné podlaze a rozhlížela se kolem, zatímco se kochala pohledem na práci, kterou zde odvedl samotný zakladatel Salazar Zmijozel (taktéž informace od Harryho) a sice nevěděla na jak dlouho, ale byla odhodlaná se zde zdržet aspoň hodinku, protože prostory byly opravdu obrovské.

Procházela se okolo obrovské sochy Salazara Zmijozela, když si pak všimla něčeho neobvyklého co sice připomínalo dveře, ale zároveň to bylo dobře zamaskované, že by si toho člověk na první pohled nevšiml. Cadenc pomýšlela na to, že by to mohlo být staré iluzorní kouzlo, jehož účinek už pomalu vyprchával a tak k tomu místu se zájmem zamířila, než zjistila, že to jsou opravdu dveře. Mávnutím hůlkou zrušila kouzlo a teď viděla i jejich kliku, které se nejistě dotkla, ale než dveře otevřela, zapochybovala. Možná to není dobrý nápad. Možná by měla odejít, zvlášť když nerozumí textu, který je na těch dveřích napsaný. Možná by toho všeho měla nechat a možná.. Ale cesty zpět už není. Dívka si už vybrala svojí budoucnost, už učinila své rozhodnutí a tak stiskla kliku na dveřích a otevřela je. Prach okolo nich se rozvířil a když se jenom koutkem oka podívala dovnitř, dveře se rozrazily a v uších černovlásky zazněl nesnesitelný křik, jakoby snad vypustila na svobodu nějakého ducha. Rychle si přiložila ruce k uším, ale když uviděla, jak se k ní řítí průhledná postava, měla pocit, že se jí snad srdce zastavilo a pohltil jí takový strach, že padla na kamennou podlahu do bezvědomí.

Černá vrána seděla dívce na rameni, všude tma a jen ona si tam vykračuje, tak nebezpečná, krásná, zlomená. Protože každý je hrdinou ve své vlastní mysli. Ona jim byla. Byla hrdinkou, kolik toho přežila a proto jí všichni byli dlužní, proto se museli dívat, jak se bude mstít a jak bude kouzlit, mámit, ničit.

Cadenc prudce otevřela oči, aby nabyla dojmu, že tohle je realita a ne to, co se jí zdálo, ale bylo to příliš reálné a nejen to.. Líbila se jí ta představa. Zvládla toho tolik, přežila toho tolik, vypořádává se se svojí bolestí téměř každý den, tak proč by nemohla konečně světu ukázat, kdo doopravdy je? Jakou je hrdinkou? Jak to zvládla? Ano, to bylo ono. Cadenc se pomalu postavila na nohy a jakási jistota jí pohltila, že to, co je tam, v té místnosti za otevřenými dveřmi jí jen pomůže dosáhnou toho, aby byla hrdinkou. Aby všem ukázala, kdo doopravdy je.

Dívka vkročila s jistotou dovnitř a za pomocí lumos maxima ozářila celou místnost a ona tak mohla zjistit, že tu má všechno potřebné pro přípravu černomagických lektvarů! No, není to úžasné? Pro ni to bylo úžasné a když jí nepatrně zabolelo srdce, ignorovala to. Cadenc pocházela místností plné baněk s různorodými ingrediencemi a kotlíky, než došla ke stolu, u kterého našla hned několik knih, obsahující ohromné množství černé magie, která se k ní doslova táhla - natahovala k ní neviditelné šlahounky, že dívka měla pocit, že se jí snad snaží přitáhnou k sobě s tichým šeptem "pojď, otevři ty knihy, buď hrdinkou ve své mysli, ukaž jim, kdo doopravdy jsi" a že Cadenc strašně chtěla a proto nemeškala a otevřela první knihu že které černá magie sršela potokem.

V tu noc Cadenc strávila v Tajemné komnatě hned několik hodin a i když se jí nechtělo, musela odejít pryč, aby jí nikdo v ničem nepodezíral. Jenže když procházela okolo rozbitého zrcadla, které se zde nacházelo, všimla si něčeho neobvyklého ve svých vlasech. Něco.. bílého. Pomaličku přešla ke svému odrazu a čím blíž k němu byla, tím rychleji se střídaly její pocity. Několik pramenů jejích vlasů byly.. šedé. Dívka se jich dotkla v naději, že se jí to jen zdá, ale opak byl pravdou - opravdu byly šedé. Nebylo pochyb o tom, že jí  ten  duch nebo co to bylo vyděsilo natolik, že jí vlasy zbělaly, ale podivné bylo to, že necítila žádný pozůstatek něčeho, co by strach připomínalo a nemohla ani říct, že by teď měla doslovnou fobii z duchů nebo něčeho, co by jí je mohlo připomínat. Bylo to podivné, tohle všechno bylo podivné. Co tu vůbec -

Než si ale tuto otázku stihla položit, ozvala se v jejím srdci bolest a po chvíli už i zapomněla o čem vůbec přemýšlela a tak s pokrčením ramen vytáhla hůlku a pronesla inkatraci, aby si mohla bílé prameny proměnit do své původní - černé a povedlo se jí to. Nechtěla vzbuzovat ještě větší pozornost. Možná někdy jindy, až ji svět pozná v jiném světle.