Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola XLVI. - Skrýt

Věděla Cadenc o tom, že její nepraví rodiče měli rakovinu? Severus mohl jen hádat, ale přikláněl se spíš k možnosti, že ano - obvinění ze strany Sereny jí proto bolely jen víc a při zmínce o nevlastních rodičích se o nich nechtěla bavit a snažila se utéct od tématu. Bylo zřejmé, že jí to hodně tížilo a tak si slíbil, že se už o Jameových nebude zmiňovat. Potterovi o tom pochopitelně neřekl - čím míň lidí to bude vědět, tím lépe.

Cadenc si mezitím skládala potřebné věci do batohu - nebylo toho totiž tolik, čeho by si chtěla vzít sebou. Vzala si snad jen kouzelnické barvy, které dostala od Michaela, náhradní barvy a štětce, zbylé oblečení, co si nechala doma a pár knížek, které měla ráda, ale většinu z nich tvořilo třináct knížek, tvořících dohromady sérii Řada nešťastných příhod. Cadenc ty knížky měla hodně ráda a nejvíc zbožňovala Violet, která pokaždé, když dostala dobrý (nebo přesněji vynalézavý) nápad, si zavázala vlasy stužkou. Cadenc se smutně pousmála. Byl to důvod, proč měla ráda stužky. Vždycky chtěla být jako Violet, ale ona je někdo lepší - ona je čarodějka.

Nakonec, přece to nebylo tak hrozné, ne? Měla ty, které má ráda a doopravdy vlastně není sama, zvlášť teď a nejlepší bylo to, že se sem už nikdy nevrátí. 

Cadenc dobalila poslední věci do batohu a pak se naposledy podívala na svůj pokoj, který za chvíli navždycky opustí. Pohledem klouzala po skromném stolku s lampičkou; prosté dřevěné židli; šuplících, které se při zavírání zasekávaly; oknu s tenkými bílými nepranými závěsy; posteli, která při každém otočení nepříjemně zavrzala a skříni, kterou nechala napospas pavoukům.

Beze slov se otočila a opustila pokoj a následně i byt, na který se rozhodla ihned zapomenout. Se Serenou se ani nerozloučila, nestála jí za to. Prostě odešla se Snapem a Harrym a u toho potlačovala slané slzy. 

Před tím, než Cadenc se Snapem odešli zpátky do Bradavic, odevzdala Harrymu batoh s věcmi, protože u něj se zastaví na měsíc až skončí druhý ročník. Pak se všechno vrátilo na svá místa, jen se změnil svět malé havraspárské dívky.

Od té doby, co navštívila rodiče byla víc zamlklá. Aby si její přátelé nic nemysleli, tak se učila. Potřebovala být sama, vstřebat to, zacelit své rány, které jí nanesla rodina. Rodina, kterou od malička považovala za vlastní a při tom to tak ani nebylo. Zjistila, co si o ní vlastně její "matka" myslela a bylo to... bolestivé. Hodně bolestivé. Dokonce bolestivější, než si myslela. 

Z celé školy jenom Snape věděl, co se s Cadenc děje, ale v duchu si říkal, že se dívka potřebuje soustředit na testy, které, jako každé jiné pololetí, přicházely na řadu. 

Severus si myslel, že se Cadenc třeba už o svých zkušenostech pobavila s profesorkou obrany, ale při zmínce o Cadenc u jednoho z obědů nevěděla Iris vůbec o co jde. 

Cadenc nikomu nic nepověděla a Snape si byl jistý, že pokud by u toho nebyl, nevěděl by nic ani on. Dívka si zkrátka všechno nechávala pro sebe, snažila se sama zacelit své rány, stejně tak jako on, ale nemohl porovnávat sebe a ji. Cadenc byla především dívka, která se zkrátka potřebuje aspoň někomu svěřit, ať si říká nebo myslí co chce, ale sama to neudělá, takže Severusovou povinností bylo jí pomoct. 

Cadenc seděla v lavici v učebně Ochrany proti černé magii, zrovna byla poslední hodina. Odpoledne si naplánovala, že ho stráví v knihovně děláním domácích úkolů a blíž k večeru už půjde do společenské místnosti. Zkrátka bude dělat to, co dělala už víc než týden a takhle to bylo i lepší. Takhle se nemusela hádat s Renon, Bubo mohl odpočívat a Cadenc nemusela nikoho zatěžovat. Vždyť to nějak zvládne, jako vždycky ostatně. Jenže tohle se jí nikdy nestalo, takže se to stěží dalo zařadit do kategorie "jako vždycky". 

Po skončení hodiny, když se černovláska zrovna chystala odejít, jí ale zastavila její profesorka. 

,,Cadenc? Mohla bys prosím na pár slov do mého kabinetu?" Iris se na ní vřele usmála a tak Cadenc ze seznamu potenciálních důvodů, o čem si s ní Iris chce promluvit, vyškrtla špatnou známku z testu. Špatnou známku mohla dostat maximálně tak z run, které jí stále moc nešly. 

Cadenc vstoupila do známého kabinetu a hned se posadila naproti své profesorce, která nechala před Cadenc se objevit šálek zázvorového čaje s citronem a medem, který Cadenc ráda pila, když si potřebovala zlepšit náladu - to už Iris, díky jejich přátelství nějakou dobu věděla.

,,Vypadáš poslední dny nějak posmutněle, stalo se něco?" Ah, no, bylo po testech, takže už to začalo být Iris podezřelé. Její přátelé zatím nic netušili, což bylo poměrně dobře.

,,Ne, všechno je v pořádku," Cadenc se lehce, ale nuceně usmála, aby si o ní Iris nedělala starosti, ale věděla, že se jí to stejně nepodaří. Matně si u Iris uvědomovala rysy své pravé matky a to jí nikdy neviděla, ale bylo to tak. 

,,Cadenc, Severus mi pověděl, co se stalo," dívkou projel mráz po zádech a obličej jí pokryla kamenná maska. On to pověděl! Aniž by se zeptal jí nebo aniž by jí nechal, aby to Iris pověděla sama!

,,Tch," odfrkla si podrážděně Cadenc, ale hned na to posmutněla. Teď už nic nemohla dělat, musela se smířit s tím, že Iris prostě všechno ví.,,Kolik toho víš?" zeptala se jí pro jistotu černovlasá havraspárka.

,,Jen strohé vyprávění Severuse, nic víc, ale neřešíme jeho. Cadenc, chci ti pomoct. Nechci tě vidět takhle nešťastnou, zraňuje mě to, zvlášť, když ti nemůžu pomoct," Hlas Iris byl upřímný a Cadenc věděla, že kdyby Snape Iris nic nepověděl, dřív nebo později by se jí profesorka stejně začala vyptávat na tohle všechno. 

,,Já se z toho nějak.. dostanu, Iris. Nemusíš si dělat starosti," Cadenc se na Iris nemohla ani podívat, protože cítila, jak jí po bledých tvářích začínají téct slzy. Říkat, že je v pořádku je ta největší lež pod sluncem, protože ona v pořádku nebyla. Jen toho cítila extrémně moc a ona z toho nechtěla cítit nic. Chtěla se hlavně zbavit té nesnesitelné bolesti v srdci. Začala se na ní nechtěně soustředit víc, na svůj pocit zrady a smutku, který nad ní bral navrch a nutil jí brečet víc a víc, než začala vzlykat. Schovala uplakaný obličej do svých dlaní, jako tenkrát v u sebe v pokoji. V pokoji, který už nikdy neuvidí.

,,Proč já? Proč?" vzlykala, než pocítila, jak se okolo ní obtočili v tichém náznaku podpory dívčí ruce.

,,Ššš, Cadenc, jsem tu, jsem s tebou. Vybreč se, zanadávej na svět, já si tě vždycky vyslechnu," konejšila jí Iris šeptem a hladila po havraních vlasech. Cadenc jí bez myšlenek objala a vzlykala dál do hábitu, který voněl po květinách a to jí uklidňovalo. Má Iris, má Snapea, Harryho, Buba, Renon, Michaela a Gabriela. Oni jsou její rodina. Její opravdová rodina.