Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola XCI. - Shledání

Den po tom, co se Septima prohlásila velekněžkou, se Severus probudil ve své posteli s jasnou, jako samotný Patron, myšlenkou - musí dívku najít jiným způsobem. Přišlo k němu uvědomění, že pokud je Septima opravdu natolik silná, jak se zdá, bude moct obelhat zákon, takže její magie nepůjde vycítit a na Ministerstvo se nebude moc spolehnout. Zároveň všechno potřebné pro to, aby Septimu našel, chtěl udělat sám, takže po té, co odučil Lektvary u třetích a prvních ročníků, vydal se do mudlovského světa a prvně do bytu, kde dříve dívka bydlela. Nikomu neřekl, kam jde - nebyl si svými dějstvími jistý a potřeboval klid a ticho, aby mohl přemýšlet. Pokud by s ním byl někdo další, nemohl by se soustředit na svojí intuici a na své vlastní teorie a myšlenky. 

Severus pochyboval o tom, že by v tom bytě vlastně něco našel - věci a nábytek se už určitě vyhodili, tak co tam vlastně šel hledat? 

Obyčejným Alohomora odemkl dveře bytu a ujistil se, že ho nikdo nesleduje a až teprve potom vkročil dovnitř. Tím, že našel byt zcela zařízený a s nábytkem, byl překvapen a pak mu došlo, že se do bytu nejspíš nastěhovala už někdo jiný. V kuchyni se ozvalo zacinkání nádobí a tekoucí voda. Někdo tu byl. Severus nepozorovaně nahlédl dovnitř, ale byla to jen mudlovská dívka, která se pustila do umývání nádobí a pobrukovala si u toho nějakou neznámou melodii. Profesor usoudil, že tu pak nemá vlastně co pohledávat, jelikož nic, co by vypovídalo o Jameových, tu už nebylo a děsit dívku rozhodně nechtěl, jenže prudké a zcela nečekané vybití skla někde v pokoji vedle ho donutilo reagovat. 

Dívka vyběhla z kuchyně a jakmile uviděla černovlasého muže, upadla do mdlob díky ryche seslanému kouzlu ze Severusovy hůlky. Muž na nic nečekal a rozběhl se do pokoje, kde dříve bydlela Cadenc a když jí tam uviděl, na chvíli se zastavil čas. 

Černá košile s krátkými rukávy, korzet, roztrhaná krátká sukně pod kterou se schovávaly černé legíny. Černé kozačky na malém podpatku - stejné, jako měla Cadenc první den v tomto školním roce. Vlasy nepatrně rozcuchané. Vítr, co pronikal do pokoje zničeným oknem, si s nimi hrál. Severus se zase přistihl u myšlenky, že je dívka nadpozomsky nádherná, ale pozor - i růže má trny. Zvlášť černá růže, která velí ostatním. 

,,Profesore, jaké to nečekané shledání," pousmála se Septima a líně se na Severuse podívala. Nepoužívala kouzla, hůlku měla v pouzdře na stehně. Nebála se a starší muž věděl proč - stačí jedno její slovo, jedna její myšlenka a může ho zabít. Dříve by pochyboval, ale teď tušil, že je toho schopná. 

,,Mohu říct totéž," pronesl chladně a v duchu si vynadal, jenže, proč by se k ní měl chovat nějak lépe? 

,,Ale já na to mám právo, profesore - bydlela jsem tady, ale jak vidím," Cadenc se rozhlédla po pokoji. ,,Evidentně se mí nevlastní rodiče hodně radují, když to tu tak v mojí nepřítomnost tak krásně zařídili, nemyslíte?" Severus svráštil obočí v nechápavosti. 

,,Tví rodiče jsou mrtví," Septima se setkala pohledem s černými zorničkami. 

,,Oh, vy jste je už místo mě zabil?" tohle by Cadenc, kterou znal, nikdy neřekla, ale on zapomněl - tohle nebyla Cadenc, ale.. copak ona nevěděla, že jsou už po smrti nějakou dobu? 

,,Byli nemocní, zemřeli na rakovinu ještě na konci června," něco se odrazilo v očích Septimy a když už si Severus začal myslet, že to možná byl soucit a smutek, pochopil, že se mýlil. Z hrdla Cadenc se ozval hlasitý potěšený smích.

,,Rakovina! Nemoc za mě udělala všechnu práci! Ale když už jsem tady.." Septima se zlověstně usmívala, zvedla nepatrně ruce a spolu s tím pohybem se začal zvedat i veškerý nábytek, ale Severus jí zastavil tím, že nechal všechen nábytek zmizet. 

,,Cadenc, chci si promluvit!" 

,,Nenazývej mě tak!" zařvala na něj s hněvem v očích. ,,Už nejsem ta naivní holčička! Měl jsi možnost mluvit dřív, jako ostatní!" 

,,Tak si mě aspoň vyslechni!" 

,,Proč bych měla?! Lhal jsi mi o perlách! Posiloval ve mě naděje! Ponížil mě po tom, co jsem se ti vyznala! Uděl jsi ze mě malé hloupé dítě, které o lásce vědělo víc než ty a cenilo si jí víc!" Severus dostal nehoráznou chuť dát Septimě facku za její poslední slova, ale udržel se. Jenže Septima viděla tu zlobu a hněv v jeho očích. Ihned se jí rozrostl úsměv na tváři. ,,Hněváš se, že? Za má slova, za to, že s tebou život nikdy nebyl férový! Prvně rodiče, pak Lily, pak ochrana nenáviděného Pottera, služba Voldemortovi, vražda Brumbála a žádná láska!" 

,,Sklapni. Neříkal jsem to tobě, ale dívce, kterou jsem znal," pronesl Severus skrz zaťaté hněvem zuby. 

,,Jenže dívka, kterou jsi znal tu už není," medovým hlasem pronesla Septima a zachychotala se. ,,Řekni mi, Severusi. Pamatuješ na naše první shledání? Řekni mi - co tě vůbec donutilo k tomu, aby jsi šel se mnou? Možná jsem to byla já? Moje oči? Nebo to byl Bubo? A co dítě Fortuny, hm? Co z toho? Odpovím za tebe - poslední možnost a víš proč? Protože tě to vždycky táhlo k mocným osobnostem. Prvně Voldemort, pak Brumbám, pak Harry a teď já! Už nemáš možnost utéct, Severusi. Teď stojíš tady, naproti mně a už není kam utéct - nikdo mocnější než já tu není," Septima se potěšeně usmívala než se v pokoji objevila vrána - zcela obyčejná vrána - a něco zakrákala. Septima se na ní podívala, jakoby jí snad rozuměla a pak svůj pohled přesměrovala zpátky na Severuse. 

,,Ráda jsem si s tebou popovídala, Severusi, ale teď už musím jít,"

,,P-počkej..!" Severus napřáhl hůlku, ale Cadenc se jen zlověstně usmála a zmizela společně s vránou. 

Hůlka klesla podél profesorova těla. Díval se na místo, kde ještě před chvílí dívka stála. Měla pravdu, ale zároveň ne. Život nebyl férový - to byla pravda, ale Severus si to vybral sám. Zvlášť přesně to, co Septima řekla - žádnou lásku. On totiž dívku miloval. Jen si to uvědomil pozdě. Jen si to jako vždycky popřel kvůli vině na svých ramenou, ale teď.. Teď musel změnit nejen ji, ale i sebe a on to zvládne. Není nic, co by Severus Snape nezvládl.