Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola LIV. - Smrt

Všichni studenti dorazili na nádraží v Prasinkách a odtud mířili ke škole. Prvňáci byly tradičně odvedeni Hagridem na loďky, zatímco ostatní ročníky se usadili do kočárů, taženými někým neviditelným. A ty neviditelné tvory Cadenc viděla.

Když si kočáru všimla, musela se zastavit. Jejich čtveřice byla poslední, kdo z vlaku vystoupil, protože se shodli, že to tak bude bezpečnější. Ani jeden nechtěl riskovat, že by k něčemu došlo. 

,,Cadenc?" prolomila ticho Renon, která stála ke kočáru nejblíž. Stačil jeden pohled Michaela a hned bylo jasné, co Cadenc zastavilo. Černí okřídlení tvorové dívku stále trošku děsili, ale ještě víc jí děsilo, že je vidí jen ti, kteří viděli smrt, ale Cadenc si nepamatovala ničí smrt. Nikdy by si ani nepomyslela, že něčí smrt viděla a nepamatuje si na ní. Smrt přece nejde zapomenout, ale Cadenc spíš byla důkazem toho, že jde.

,,Jsem v pohodě, jdeme," polkla Cadenc a zamířila ke kočáru, aniž by si všímala černých koní. Zbytek cesty probíhal v tichosti, ale jen Cadenc si v duchu opakovala, že jí Bubo musí povědět to, co od ní skryl a co jí měl povědět ještě o prázdninách, ale neudělal to. Ale.. ona přece sama nechtěla slyšet podrobnosti. Přesně, je to její chyba nebo.. možná ne, možná je to chyba Buba. Vždyť měl dodržet svůj slib a povědět jí to nehledě na nic! 

V duchu začala Cadenc pěnit, ale nikdo by to ani neřekl. Vnější svět se občas zdá zcela banálním, ale pokud bychom se podívali do srdce každého, svět už nikdy nebude obyčejný. Stejně tak, jako kdybychom se podívali do srdce každého sedícího v kočáru - svět už nikdy nebude prostý a banální. 

Když už dorazili k bráně, bylo na čase vystoupit. Michael, Gabriel a Renon stále zůstávali po boku Cadenc, která na sobě mohla cítit pohledy ostatních studentů. Někteří se na ní s podporou či s respektem usmáli, ale jiní se mračili nebo s naštváním sykali, jakoby byli nějací hadi. Atmosféra v tomto roce bude dost těžká. 

Samosebou, když se už objevil dozor, všichni ho následovali do Velké síně, kde se všichni usadili ke svým kolejním stolům a mohli počkat až začne rozřazování prvňáků jako tradičně každý školní rok. Po tom, co profesorka Prýtová už skončila se čtením jmen a odklidila stoličku společně s Moudrým kloboukem stranou, předstoupila ředitelka před zlatý stojan a tradičně začala přednášet o tom, že tu nastal další školní rok, kam se smí a kam zase ne, ale přidalo se něco nového - ředitelka představila studentům nový systém známkování a udílení bodů. To ale nebyla věc, na kterou Cadenc čekala. Neustále pokukovala po Iris, Severusovi a zpátky na ředitelku, v naději, že zmíní její jméno v souvislosti se zbavením prokletí, ale... nic. Projev ředitelky skončil a ona se posadila na své místo. Všichni se pustili do jídla, jen Cadenc se nechtělo. Nevěděla, jestli byla víc smutná nebo naštvaná. Cítila jakousi kombinaci obojího a tak byla první, kdo opustil Velkou síň a pár černých očí jí celou dobu následoval. 

Cadenc dorazila do ložnice dívek a padla hned na svojí postel. Nevěděla, jestli se má pustit do pláče nebo vymlátit všechno peří z polštáře. Každopádně a jednoduše se cítila strašně.

,,Bubo!" vyskočila na posteli a podívala se na svého Patrona, který na posteli leknutím nadskočil.

,,Ano, Cadenc?" zeptal se jí zcela nevinně.

,,O Vánocích jsi mi nepověděl nic o tom, proč vidím testrály!" začala ho obviňovat, ale věděla, že to sama částečně vědět nechtěla.

,,Sama jsi to nechtěla vědět, Cadenc, takže se uklidni," dívka se přiměla ke klidu. Kolikrát zapomínala na to, že Bubo je její Patron, který se teď ještě ke všemu mračil. Víte, jak vypadá, když se mračí sova? Každopádně to vypadá, jakoby se Bubo vrátil z návštěvy Zmijozelu. 

,,Prosím, pověz mi to," poprosila ho o něco klidněji Cadenc a polkla nedočkavostí smíšenou se strachem. 

Bubo přešlápl z nožky na nožku a usadil se na pelesti, než se pustil do vysvětlování.

,,Smrt svých pravých rodičů si nepamatuješ, na to jsi ještě byla moc malá, aby sis jejich smrt uvědomila, ale smrt Zeinových - tu jsi viděla," Cadenc proběhl mráz po zádech. Věděla, že Zeinovy zemřeli při autonehodě, ale jejich smrt si přece nepamatovala.,,Než řekneš, že si jejich smrt nepamatuješ, řeknu ti, že to tak není - byla jsi při autonehodě s nimi v autě. Tenkrát jsi světu už rozuměla, dokonce víc, než si myslíš a byl to pro tebe šok - to, co se stalo a tvoje mysl na to reagovala amnésií. Pomalu se ti ale paměť vrací, vzhledem k tomu, jaký sen se ti začal zdát," Cadenc už otevírala pusu k tomu, aby se zeptala jaký sen, ale vzpomněla si - neurčité osoby se kterýma se něco neurčitého stalo. Uvědomila si i tlumený rozhovor, kterému nerozuměla, zvuk automobilových kol, křik, náraz, rozbité okno a -

Na okno ložnice někdo zaklepal a Cadenc se natolik vyděsila, že stejně jako před tím Bubo, i ona teď nadskočila na posteli. Slezla tedy z postele a přešla k oknu, za kterým byla černá mohutná sova, o trošku větší než je Bubo. Dívka otevřela okno, aby sova vletěla dovnitř a posadila se opěrku židle. Poslušně nastavila tlapku, aby mohla být zbavena zátěže a pak odletěla zpět do noci. Cadenc nechápala, kdo jí tak pozdě může psát a vzpomněla na situaci se studenty. Byla na pozoru, protože dopis mohl být očarovaný nebo prokletý, ale pak si všimla toho úhledného písma, které patřilo jen jednomu člověku.

,,Dopis od Severuse!" oznámila svému Patronovi a srdce jí začalo jako na povel bít do hrudního koše. Automaticky zapomněla na to, co se před chvílí od svého Patrona dozvěděla a nechala se unášet myšlenkou, co jí mohl hned první den její oblíbený profesor napsat.

Sklepení. Hned. 

S.S.

Krátké a výřečné - jako vždycky. Cadenc se dokonce uchechtla, ale nemeškala a zamířila do sklepení za Severusem. Po cestě potkala pár studentů, ale snažila se schovávat ve výklencích či za sochami. Pár krát zaslechla své jméno, či její dvě populární přezdívky, ale stejně v hlavě měla jen jedno - sklepení. Když se tam konečně dostala, nemusela ani klepat - dveře do kabinetu profesora lektvarů se otevřeli samy.

,,Severusi? Teda - pane profesore? Chtěl jste se mnou mluvit?" oslovila Severuse jeho studentka, zatímco si brkem poznamenával, kolik přísad mu ještě chybí. 

,,Jistě, slečno Jameová," tak strohý a přísný. Jakoby u něj vůbec nestrávila měsíc prázdnin. Ještě ke všemu - domek jí bude chybět a chtěla se tam vrátit hned teď... Utéct před tím vším, co se tu už pomalu sebíhalo. 

Severus nechal odlevitovat pergamen společně s brkem na svůj stůl a přešel ke Cadenc. Dívka ihned měla tváře v ohni a tak si pro jistotu odkašlala a zadívala se radši na úhledně srovnané kotlíky. 

,,Cadenc, chci, aby jsi věděla, že to, co jsem ti řekl v prvním ročníku.. platí," tentokrát se na něj dívka podívala. Její smaragdové oči zářily překvapením.

,,Myslíš to, že sem můžu chodit, abych ukázala své pravé pocity? Vyzpovídat se? Vybrečet?" ujišťovala se.

,,Ano. Já a Iris se ti budeme snažit pomoct," Cadenc, ač chtěla či ne, něco jí lehce bodlo do srdce. Žárlivost. Ano, žárlila i nehledě na to, že věděla, že Iris je šťastná ve vztahu s Anne, ale teď.. jakoby na to zcela zapomněla. 

Její tvář nečekaně zkameněla.

,,Dobře, děkuju. Dobrou noc," Cadenc se rozloučila a opustila kabinet Mistra lektvarů, který byl lehce zmaten, ale tak co - i Cadenc dospívá a má přepady nálad.