Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola XLIII. - Další blesk

Cadenc běžela za Renon. Tedy po tom, co posbírala všechny rozhozené papíry z portfólia své kamarádky. Dohnala jí na schodišti a jen tak tak jí stihla chytit, než se kouzelné schodiště začalo přesouvat. 

,,Renon! Co to znamená?" zeptala se jí Cadenec, jako by ona měla být ta uražená a propalovala pohledem zelených očí Renon. Ta jí vytrhla ruku z pevného sevření a leme hábitu si setřela slzy.

,,Tebe to zajímat nemusí! Je to moje portfólio a ty do něj nemáš co lézt!" zakřičela na ní dívka a teď se několik párů očí studentů dívalo na ně, ale obě dívky si toho teď nevšímaly.

,,Hlavně, že se to týká mě, že?! Jsi tak zbabělá mi to říct do očí!" zavřískala Cadenc a doslova hodila portfólio po blondýnce, která ho ale stihla zachytit v pádu a téměř upadla na schodech, ale zachytila se zábradlí. Cadenc jí pozorovala s chladností v očích a hlavou jí probleskla myšlenka, že i kdyby měla Renon přepadnout, Cadenc by jí nepomohla. 

Renon se narovnala a když se na Cadenc podívala svýma nebesky modrýma očima, jakoby v tu chvíli přimrzla Cadenc na místě, ale stále nepolevovala v obličeji a tvářila se kamenně. 

,,Fajn, tak ti to řeknu teď, pokud tak chceš - jaké jsme kamarádky, když se mi ani neopovážíš prozradit, že máš podobnou hůlku jako Harry Potter?! Jsem si jistá, že to není jediná věc, kterou ode mě tajíš! Kamarádky si mají říkat všechno! A co děláš ty?! Ty to zamlčuješ a ještě ke všemu naschvál!" Cadenc pochopila, že v tomhle má zrovna Renon pravdu, ale... Cadenc nevěděla, jak se k přátelům chovat - vždyť je nikdy neměla! 

Pohled Renon se hned změnil z naštvaného na šokovaný - Cadenc právě tekly slzy z očí a dívka se je nesnažila nijak zadržet. Ani její výraz se nezměnil. Nebylo vůbec jasné, jestli si vůbec všimla toho, že jí po tvářích tečou slzy, ale asi ne, protože když promluvila, zněl její hlas stále chladně, i když se nepatrně chvěl.

,,Oh, dobře, tak ti nebudu pro jistotu říkat nic," Renon se nadechovala k tomu, aby svojí kamarádku zastavila, ale neudělala to, protože si všimla toho, jak se Bubo na rameni Cadenc chvěl a ona nevěděla, co má vlastně udělat. 

Tu noc se Cadenc zase zdála noční můra. Převalovala se z jednoho boku na druhý, hluboce a hlasitě dýchala, pot jí stékal po těle. Ve snu jí prosili, žadonili o smilování, ale nic se nedělo. Všichni jen umírali nemilosrdnou smrtí a na rameni čarodějky se pochechtávala černá vrána.

S hlasitým a hlubokým nádechem se Cadenc nadechla a zakřičela tak hlasitě, že to snad slyšela celá škola. Někde v Londýně bezdůvodně vrazil blesk do jednoho ze spících ovocných stromů na jedné zahradě. 

Ráno se Cadenc probudila né u sebe v posteli v Havraspárské věži, ale v nemocničním křídle. Nemohla pochopit, co tam dělá a společně s tím si nemohla vzpomenout, kdy se tam ocitla. Bubo seděl schoulený u nohou postele a dřímal. Asi byl hodně unavený po noční práci, ale to stejně nevysvětlovalo, co Cadenc dělala tady.

,,Dobré ráno, slečno Jameová, jak se cítíte?" objevila se lékouzelnice madam Pomfreyová s tácem s lekvary. 

,,Dobré ráno, madam a.. no.. dobře, ale co tu dělám?" nechápavě se dotázala havraspárská dívka. 

,,V noci jste měla noční můru a po probuzení jste upadla do bezvědomí, tak vás pak profesorka Rowenová přenesla sem," vysvětlila jí madam Pomfreyová, zatímco rozestavovala flakónky podle toho, kdy si je Cadenc měla vzít a vypít. 

,,Ah, aha. Děkuju a.. jak dlouho tu ještě budu?" Madam Pomfreyová si Cadenc stroze přeměřila pohledem a prohlásila konečný verdikt:,,Do večeře, teď se potřebujete prospat. Pravděpodobně máte noční můry z toho, že málo spíte a Bezesný spánek  nemůžete brát věčně. Každopádně vezmete si lektvar zklidňující mysl smíšený s bezesným spánkem," podala jí lékouzelnice první flakónek a než Cadenc stihla prohlásit, že má se snem všechno v pořádku, zmizela madam Pomfreyová do svého kabinetu. Cadenc mohla jen pokrčit rameny, vypít lektvar a jít spát. 

Zrovna k obědu se probudila a když akorát dojedla přidělenou porci, už u dveří lazaretu stáli její přátelé a dožadovali se vpuštění. Mezi nimi byla i Iris, která sem v noci Cadenc údajně dostala.

,,Fortuno!" - ,,Cadenc!" - ,,Zlatonko!" všichni se nechápavě podívali na Michaela, který jen pokrčil rameny a všichni se pak jako na povel začali smát.

Po té, co se všichni konečně uklidnili začalo omlouvání Renon, Michaela a Iris (i když ta ani neměla za co se omlouvat) a Gabriel na ně jen nechápavě hleděl. Tedy, jen na Iris a Michaela, jelikož mu Renon pověděla o tom, co se mezi ní a Cadenc stalo. 

Když už pak všichni kromě Cadenc zamířili na odpolední vyučování, cítila se dívka v celku spokojeně. Přeci jen - Fortuna byla na její straně, ať už se dělo cokoli a i když to nebylo občas nic dobrého, stejně to bylo i takhle fajn. 

,,Přežila jsem přeci i horší věci, přežiju i nějaké tyhle drobné starosti," řekla si, když znovu ulehla ke spánku, ale věřila tomu? Ovšem že ne. Moc dobře věděla, že nezažívala horší věci. Když jí na základní škole pomlouvali a nebavili se s ní, stejně se nedělo nic tak strašného. Když ale byla tady, tak sice prožívala momenty, kdy byla naprosto šťastná a zdálo se, že má štěstí na dlani, ale byly tu i momenty, kdy se zdálo, že by bylo snad i lepší, kdyby takové štěstí neměla. 

Bubo, i když se zdálo, že spal, celou tu dobu odposlouchával myšlenky a pocity své majitelky a nemohl říct, že by tím byl zrovna nějak potěšen, ale co se dalo dělat? Teď nic moc dělat nemohl a k tomu ani nebude moct. Všechno, co malou Cadenc čeká, bude muset vyřídit sama ať už to bylo cokoli.

Bubo ale taky moc dobře věděl, že mladá čarodějka Iris něco tušila. Moc dobře věděl, že ho k ní netáhlo bezdůvodně v období války o Bradavice. Taky tu ale záleželo na tom, kdy Iris poví tyto drobné detaily a kdyby jí v tom nebránil mateřský instinkt, pravděpodobně by to už Cadenc věděla a nečekala by jí takové budoucnost, která jí čeká právě teď. 

Všechno to ale stále záleží na malé havraspárské dívce.