Stříbrná Sova [Harry Potter]

Kapitola XCV. - Záchrana

Ať Septima byla jakkoliv dobrá v magii, nebyla dobrá v jednom - Nitrobrana. Kdyby to Severus věděl dřív, už dávno by se do mysli dívky dostal, ale žil v přesvědčení, že když je dobrá prakticky ve všem, bude dobrá i v tomhle. Díky tomu zase, už po několikáté, dospěl k závěru, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. 

Vědomí Cadenc bylo temné a chaotické jak všude sem a tam poletovali vzpomínky, byly z nich slyšet i hlasy a těch vzpomínek bylo tolik, že nikde ani neviděl tu schovanou částici Cadenc. Díval se na pohybující se obrazy vzpomínek, ale ne natolik, aby vnímal, co se v nich odehrává - měl jeden úkol - najít Cadenc. Pak ji zahlédl - byla v bílých šatech, zelené oči zářily i na tu dálku, ale neviděla ho a vypadala ztraceně a smutně - sledovala zkázu svého vědomí. Severus se pokusil jí zavolat, ale přes hlasy vzpomínek ho neslyšela. Pak se pomalu, jako při nějakém pomalém záběru otočila a rozběhla se pryč. Vypadala jako duch - copak tohle byl náznak toho, že už mizí? Profesor doufal, že to tak není. 

Rozběhl se napříč vzpomínkami za mizející dívkou, než se ztratila někde za temným rohem. Než se tam stihl Severus vůbec dostat, připlula před něj jedna ze vzpomínek, do které doslova upadl. 

,,Kdo jste?"  Severus se otočil a octl se tváří v tvář malé jedenáctileté černovlasé dívce se Stříbrnou sovou na rameni. Jejich první den kdy se poznali...

,,Ptáte se tak, jako byste mé jméno neslyšela za den vůbec," poznamenal ironicky muž za ním a Severus se otočil, aby se podíval na sebe, respektive jen na svá záda a nepatrně natočený obličej. Dívka ho držela za hábit. Ano, byl to ten moment, kdy se loučili po dlouhém dni v Příčné ulici. Celý den s ní byl jen kvůli tomu, aby jí ochránil no a pomohl. Neměl skryté úmysly, ale.. Septima měla pravdu - už tenkrát z ní byla cítit moc a to byl nejspíš ten pravý důvod, proč s ní šel - aby si získal její přízeň a možná i samotnou Fortunu na své straně. 

Severus ze vzpomínek se k dívce natočil čelem a představil se:,,Profesor Severus Snape, učitel lektarů a ředitel Zmijozelské koleje," znovu mírně přikývl a zmizel ve dveřích Děravého kotle, zanechav tak dívku zcela samotnou.

,,Ani nevím jestli se mi líbil nebo ne," poznamenala mladičká Cadenc, zatímco se dívala na dveře, za kterými profesor zmizel.. A při tom teď stál vedle ní a díval se na ní. 

,,Však budeš mít času dost ho poznat líp," houkl Bubo a zamával křídly. Že by už tenkrát Patron Cadenc něco tušil? Proč vůbec taková otázka - on to věděl. Sám přece řekl, že on a Cadenc jsou jako Velekněz a Velekněžka. Zaručeně to věděl.

Severus vypadl ze vzpomínky a uvědomil se, že se octl někde jinde - temný roh v nedohledu, vzpomínka ho zanesla jinam, ale musel hledat dál. Byla to jen jedna z mnoha nepotřebných pro tento moment vzpomínek.. Nepotřebných? Původně se přeci ale vždycky chtěl podívat dívce do vědomí, aby věděl, co se v něm děje a teď toho nevyužije? Jak může najít dívku v tomhle chaosu? A nesměl zapomínat, že tu může hrát zásadní roli podvědomí - když Septima neovládá nitrobranu, znamená to, že její podvědomí tu taktéž bude vládnout a bude tím pádem vydávat ty nejzávažnější vzpomínky, které Cadenc nějak ovlivnili a pokud on chce dívku pochopit, což bylo nepochybně potřeba, musel vědět, co se odehrávalo a co dívka cítila. Poohlédl se po první vzpomínce, která okolo něj proplouvala a nechal se vtáhnout dovnitř. 

Severus se ocitl v ložnici dívek v Havraspárské koleji. Cadenc seděla v posteli, hůlka v ruce, smutný výraz ve tváři. Tady jí bylo.. čtrnáct, nejspíš, Severus si nebyl až tak jistý. 

Cadenc tiše prošeptala zaklínadlo Poslední naděje, prostor zavibroval a Severus poznal tišící kouzlo, jenže proč ho používala? Odpověď si uvědomil rychle - jednoduše, noční můry. Jeho pohled ale brzy přikovaly jiskry, vycházející z hůlky, které nebyly tradičně bílé či stříbřité, nýbrž šedivé a to černovlásku vyděsilo. Hůlku ihned odložila stranou, kouzlo zrušila a v sedě zavřela oči, kdy takhle chvíli setrvávala, než oči otevřela a pár slziček jí sklouzlo po tváři. Přitáhla si kolena k sobě, aby si  objala nohy a zároveň tak schovala obličej mezi kolena.