Kapitola osmá

4.7K 345 12
                                    

Chci se podívat na svoje ruce. Nejsou tu. I když je cítím. Něco nebo někdo mě drží. Ale jak se rozhlížím, nikoho nevidím. Jen v ředitelně propukl zmatek. Policisté křičí co se to děje, moje matka vyjeveně zírá na místo kde stojím. Teda kde jsem stála než jsem zmizela. Ředitelka vypadá že dostane infarkt. Je celá bledá a má vytřeštěné oči. Pořád mi někdo drží pusu.

,,Buď ticho!" zasyčí mi někdo do ucha. Nevím proč ale udělám to. Nemám ani pořádně na vybranou. Ten někdo mě odnáší z místnosti. Potichonku našlapuje. Tak jsem nebyla paranoidní. Opravdu mě někdo sledoval. A byl se mnou v místnostech. To ne. Někdo má taky zvláštní schopnosti jako já. Polije mě vlna radosti. Radostně se usměju. Už ani nevím, kdy jsem naposledy cítila takovou úlevu.Poznám že ten někdo má dobré úmysli. Nechávám se odnášet pryč.

***

Když jsme hluboko v lese, daleko od ostatních, dotyčný mě pustí. Koukám na své ruce a úlevně zjišťuji, že je mám celé. Už jsem zase vidět. Otočím se. Ke svému zděšení zjištuji že tam stojí ten kluk, co stál na konci té povedené skupinky a přihlížel jak mě bijou. Srdce mi tluče jako splašené. Kouknu mu do myšlenek. Je překvapený. Neví proč se ho bojím. Na tváři mu hraje pobavený úsměv.

,,Něco k smíchu?!" zeptám se ho narovinu. Žádné "Děkuji že jsi mě zachránil" nebude. Ale oba víme že mě momentálně vytáhl z pěkného průseru. Koukám mu zpříma do očí. Usmívá se dál. Je to ten úsměv, za jaký by každá holka vraždila. Konečně si ho začnu prohlížet. Je moc hezký. Nakrátko ostříhané černé vlasy mu moc sluší. Oči má v barvě temně modré. Má na sobě obyčejné černé uplé tričko, které mu zvýrazňuje svaly. A džíny. ,,Koukni se mu znova do očí Callo. Přestaň kravit!" nakážu si v duchu. Odtrhnu pohled od jeho svalů a kouknu znova do těch temně modrých očí.

,,Nic" odpoví. Otočí se na patě. ,,A nemáš zač" houkne přes rameno. Přepadne mě panika. On mě opouští. Rychle se rozeběhnu za ním. Otočí se přesně ve chvíli, kdy do něj narazím. Opět mu na tváři hraje úsměv. Odráží se mu i v očích.

,,Copak? Nějaký problém?" zeptá se s tím věčným usměvem na rtech. ,,Mimochodem já jsem Shay"

,,Já jsem Calla" odpovím přihlouple.

,,Já vím Cal. Pojď. Odvedu tě do bezpečí" řekne už vážněji. Cal mi nikdo neříká. Cal se mi líbí. Odcházíme hlouběji do lesa.

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now